Žádné díla
Jozef Jankovič (* 8.listopadu 1937 - 6.června 2017)
slovenský sochař, malíř a grafik. Za normalizace v emigraci, po sametové revoluci krátce poslanec Sněmovny lidu Federálního shromáždění.
Jozef Jankovič (* 8. listopadu 1937 Bratislava, Československo) je slovenský sochař, malíř a grafik. Za normalizace v emigraci, po sametové revoluci krátce poslanec Sněmovny lidu Federálního shromáždění.
Uměleckou školu, kterou studoval v letech 1952 - 1956, vychodil v Bratislavě. Poté nastoupil na Vysokou školu výtvarného umění, kterou ukončil roku 1962.
Stal se vůdčí osobností ve slovenském sochařství. Centrem jeho sochařské i grafické tvorby jsou syntézy podnětů pop-artu, nového sochařství a nového realismu. Od šedesátých let slavil velké úspěchy i v mezinárodním měřítku, kdy byl oceňován po celé Evropě. Avšak vnitrozemské poměry a jeho pronásledování jej donutilo odejít do emigrace. Po sametové revoluci se mohl vrátit do vlasti. Roku 1990 začal vyučovat na Vysoké škole výtvarného umění v Bratislavě a byl i jejím prvním rektorem po (revoluci v roce 1989). Patří mezi největší osobnosti poválečného slovenského umění.
Milníky jeho umělecké dráhy jsou jeho rozsáhlá díla a tvorba, kterou zasáhnul téměř do všech médií výtvarného umění: od sochy a reliéfu, přes kresbu, koláž, grafiku, šperk, spolupráci s architekturou i grafický design a v neposlední míře zmíněná pedagogická činnost.
Ikonografický model jeho tvorby - deformovaná socha s charakteristickými končetinami - se stala paradigmem slovenského sochařství. Zároveň jako jeden z mála umělců dokázal při uchování vnitřní kontinuity a identity vlastní tvorby přijímat stále nové podněty a transformovat jejich charakter. Od sedmdesátých let se věnuje i pracím z papíru, kdy se pro ideologické zákazy režimu nemohl věnovat plastice a tak byl tehdy prvním umělcem, který začal tvořit počítačovou grafiku a o něco později i koláže. Tento typ tvorby přešel svými vývinovými fázemi od převážně sochařských, k dílům s geometrickými prvky. Geometrie jako součást řešení výtvarných problémů má v umělcově tvorbě svoje permanentní místo, ale v různých funkcích. V sérii „Transformácie“ vychází Jankovič z citačního principu vlastního komentáře k dílu jiného umělce. Transformované dílo různých umělců si buď „přisvojuje“, nebo „polidšťuje“, což by mohlo znamenat to stejné, neboť i forma přisvojení je polidštění v duchu Jankovičova sochařského paradigmatu. Je to současně i přiznání potřeby logického pořádku v chaosu lidské existence, nebo jistý druh odstupu od obou. Přitom abstraktní formy (Malevič, Buren, Lohse, Mangold a další) nevnímá jako rekapitulaci geometrie, ale v koexistenci s ní hledá nové vyjadřovací možnosti.
Jeho celoživotní dílo je monumentálním podobenstvím o člověku, jeho dramatech a individuálním společenském údělu, o odcizení sebe samého a i o totalitní moci v nejrozmanitějších podobách. V současné době žije v Bratislavě.
Angažoval se krátce i politicky. V lednu 1990 zasedl v rámci procesu kooptací do Federálního shromáždění po sametové revoluci do Sněmovny lidu (volební obvod č. 200 - Vranov nad Topľou, Východoslovenský kraj) jako bezpartijní poslanec. Ve Federálním shromáždění setrval do konce funkčního období, tedy do svobodných voleb roku 1990.[1][2]
Získal mnohá ocenění, z nichž si uvedeme například:
Reprezentoval Slovensko na Bienále v Benátkách (1970, 1995), na výstavě východoevropské avantgardy Europa-Europa v Bonnu (1994) atd. Realizoval sochařské práce v Chorvatsku, Slovinsku, Německu, Francii (Paříž), Jižní Koreji (Soul).
In: https://cs.wikipedia.org/wiki/Jozef_Jankovi%C4%8D