Seznam děl umělce Švengsbír Jiří

(9.4.1921 - 3.3.1983)
Po celý život se Jiří Švengsbír cítil Pražanem a byl na to velmi hrdý. Když získal vzdělání jako rytec a medailista ve firmě Bäcker na Smíchově, začal se koncem 40. let věnovat studiu grafiky na UMPRUM v Praze u Antonína Strnadla. Už v mládí se zabýval grafickými technikami. Již od roku 1938 vytvořil vedle poštovních známek i velké množství obrazů a kreseb, asi tisíc grafických listů, listy k novému roku, pozvání a oznámení sňatku i narození. Ozdobil asi 30 knih ilustracemi a také rád zdobil porcelánové talíře. Velmi brzy navrhoval i poštovní známky. V novinovém článku se uvádí, že svou první poštovní známku namaloval v 7 letech pastelovými barvami a vylepil si ji do svého alba. V roce 1947 ryl první kupón emise k 950. výročí svatého Vojtěcha (Pofis K450-452). V roce 1948 zpracoval motivy řady k 600. výročí Karlovy university v Praze. To byly jeho první známky podle návrhů Karla Svolinského. Až do své smrti vytvořil víc než 250 vydání. Na rozdíl od jiných rytců pochází většina jeho známek přímo od něj. Od prvního nápadu do návrhu, lineové kresby a rytiny známky bylo stále vše osobním dílem Jiřího Švengsbíra. Kdysi se chtěl stát zahradníkem a tak rád pozoroval přírodu. Proto od něho existuje mnoho známek s přírodními motivy, např. řada s motýli.

Rok 1965 byl nejen milníkem ve známkové tvorbě Švengsbíra, ale měl i velký význam v uměleckém vývoji československých poštovních známek, který je těsně spojen se jménem Švengsbíra. Poprvé bylo převedeno umělecké dílo na známku ve vícebarevném tisku, a to Tizianův obraz "Toaleta mladé ženy". Zejména miloval své rodné město - Prahu. Na množství grafik a rytin jsou zobrazeny pozoruhodnosti a umělecká díla města, samozřejmě i na známkách. Nesčetné motivy s množstvím neznámých koutů, které zná pouze znalec tohoto města, jsou jeho autorským dílem. Švengsbír vytvořil zejména vzhled řady "Pražský hrad", která byla ročně vydávána od roku 1965 až 1992. Všechny emise řady z let 1971-1981 jsou dílem Jiřího Švengsbíra. Na množství Švengsbírových Pražských známek najdete slunce jako symbol jeho optimistické radosti ze života.

Švengbír byl také velkým milovníkem hudby, zvláště Wolfganga Amadea Mozarta. Český umělecký kritik použil pro srovnání Švengsbírova ryteckého stylu s Mozartovou hudbou přirování, které je velmi trefné: "Je něco podobného mezi Mozartovou muzikou a Švengbírovými listy, protože obojí je stejně precizní, křehké, radostné a s velmi optimistickým projevem."
In: http://www.infofila.cz/new/cteni.php?c=168 * * * * * Zlatá Praha Jiřího Švengsbíra.
19. 4. 1921 - 03.03.1983.

Od smrti Jiřího Švengsbíra uplynulo v únoru t. r. dvacet let. Ani se mně tomu nechce věřit. Poprvé jsem se s ním sešel v místě, kde bych ho byl nikdy nečekal - v šermírně, to bylo někdy v r. 1970. Jiří chodil totiž do bývalého tělovýchovného institutu pana Hojera boxovat a také se pokoušel o šerm. Při jakési sportovní akci se sešel s našimi členy a ti ho pozvali, aby přišel k nám, do šermírny ČŠK Rieglu. Postupem času se z něj stal pravidelný návštěvník šermírny, zapojil se i jinak do života klubu, dělal pro klub novoročenky a příležitostné pozvánky a my jsme se aktivně zapojovali do vernisáží jeho výstav, nejenom úvodním slovem, instalací panelů, ale i šermem ostrými zbraněmi, souboji mušketýrů a banditů, např. na schodech v Národním muzeu nebo v pevnosti ve Volyni, což byly sice netradiční, ale zato velice aplaudované vernisáže, při nichž nechyběla ani hudba ani poezie. Zapadl mezi nás dobře a když v roce 1971 vznikl Švengsbírclub, byli jeho členy vedle renomovaných umělců z pražských divadel, vědců, novinářů i pražští šermíři. Švengsbírclub se snažil navázat na činnost Fillartclubu, v němž se scházeli pražští přátelé filatelie a umění, kteří zvali mezi sebe odborníky z různých společenských a vědeckých oborů. Předsedou klubu byl význačný filatelista Karel Basika a k zakládajícím členům patřil Jiří Švengsbír. Dalšími členy byli např. Dagmar Sedláčková, Milan Friedl, Václav Voska, Eduard Kohout, prof. Dr. Klika, prof. Dr. Pačes, dr. Hoppe, prof. Dr. Jedlička, cestovatel dr. Brinke, A. Moravec, L. J. Kašpar, B. Knobloch, V. Bujárek, Mirro Pegrassi a mnoho dalších. Od roku 1972 se pražská pobočka Š-klubu scházela vždy první čtvrtek v měsíci ve vinárně U zlaté hrušky na Novém Světě, kam za Jiřím přicházeli jeho přátelé z uměleckého světa Miroslav Horníček, Petr Štěpánek, prof. Ropek, Eduard Haken, Marie Glázrová, kteří se také přičinili o úspěch některých Rendez-vous Š-klubu.
Jiří Švebgsbír se narodil na předměstí Prahy, na periferii, která kdysi nepostrádala poetičnost starých hospod, domků a kaplí, kterou přenášel do svých kreseb. Postupem času však stále více podléhal velikosti královského města, táhlo jej to na Hrad, do ulic Malé Strany a Starého Města a toto okouzlení mu vydrželo po celý život, proniklo do motivů jeho grafických listů, exlibris i poštovních známek. Švengsbír se stal jakýmsi obroditelem veduty, veduty moderně pojaté, s jednoduchou kresbou zestručňující architektonické tvarosloví. V jeho pražských motivech nenajdeme pasivní opis, ale kompozici, jejíž celek je sestaven z detailů, oproštěn ode všeho nepodstatného, je proměněn v grafický znak doplněný několika výstižnými atributy, mezi nimiž převládá kotouč slunce, symbol života, naděje a štěstí prostupující celým cyklem, který nese jméno Sto a jeden pohled na Zlatou Prahu, o němž byl dokonce natočen film "Zlatá Praha Jiřího Švengsbíra".
Ateliérem Jiřího Švengsbíra vždy zněla hudba, však měl také mezi hudebníky mnoho přátel, jejichž hudbu rád poslouchal. O hudbě jednou řekl: "Hudba mně pomáhá jako neustále živý zdroj niterných zážitků. Neomezuji se jen na jednu oblast hudby. Mám věrné přátele v oblasti hudby, která bývá označována jako vážná, ale současně miluji džez. Uchvacuji mne síla Bachových Braniborských koncertů, nesmírně mnoho mně dává Beethoven. Z našich ke mně promlouvá nejúčinněji Antonín Dvořák a Leoš Janáček. Ze současných pak Eben, Hurník, Fišer, ze světových skladatelů našeho století Béla Bartók, Sergej Rachmaninov, Igor Stravinskij, Darius Milhaud a Sergej Prokofjev. Ale miluji i hudbu spirituálů, blues, umění Armstrongovo a Ellingtonovo."
Švengsbírovy výstavy se vždy těšily mimořádné pozornosti veřejnosti, především pak sběratelů poštovních známek. Po slavnostním zahájení výstavy se filatelisté ukázněně seřadili do dlouhé fronty a předkládali Jiřímu k podpisu vše, co si přinesli - čtyřbloky, obálky prvního dne, aršíky i katalogy výstav. A je třeba říct, že umělec podepisoval a ani se příliš nebránil. S touže pozorností se Jiří setkával na výstavách v zahraničí, vždyť všude jsou sběratelé známek. "Poštovní známky jsou malými posly, reprezentujícími v celém světě naši vlast. Jsou dokladem kulturnosti státu." Švengsbír si byl vědom toho, že jeho známka bude soutěžit s tisíci známkami z celého světa, že nejde o nálepku, ale o umělecké dílo a státní vizitku, proto jim věnoval takovou pozornost.
Kniha je přítelem člověka, učitelkou, rádkyní, potěšitelkou i svůdkyní, proto ji milujeme, bojíme se o ni a tak již od pradávna ji označujeme jménem vlastníka. Exlibris, knižní značka je strážcem majetku a současně vyjadřuje charakter majitele knihy. Ať to byl lékař, hudebník, básník, historik či tiskař, Švengsbír dokázal vystihnout jejich charakteristické rysy, k nimž přidával svoji fantazii, svůj básnický pohled na člověka a genialitu svého rydla. Na tomto místě musím citovat dr. Vencla, který v knize České exlibris o Švengsbírovi napsal: "…Jeho miniaturní knižní značky, jejichž tvorba předcházela počátek jeho filatelistických aktivit, dosáhly záhy vysoké a trvající nadnárodní popularity, jsou stále obdivovány jako skvosty brilantního provedení, vynalézavé kompozice včetně organického začlenění písma, ať jde o motivy architektonické, přírodní, o portréty nebo zátiší." K tomu nelze nic dodat!
Je škoda, že se Jiří Švengsbír nedožil toho dne, kdy byla na dům v Soukenické ulici č.p. 1194 umístěna pamětní deska Václavu Hollarovi.
V roce 1977 v jednom rozhovoru řekl na adresu Václava Hollara toto: " A když vzpomínáme výročí narozenin tohoto velkého umělce, který za svým jménem vždy psal "Bohemus" ačkoliv žil převážně v cizině a přisvojovali si ho Němci i Angličané, chtěl bych připomenout ještě jeden dluh, který vůči němu máme. Je to pomník Václava Hollara, který měl v Praze už dávno stát, ale nestojí. Portrét Prahy patří k jedné z nejvýznamnějších Hollarových vedut, a tak by bylo na místě, kdyby právě v tomto městě, třeba na vyhlídkové cestě pod Strahovem, stál i jeho pomník, Že by si jej zasluhoval, o tom nemůže být sporu". Švengsbír byl Hollarem okouzlen již během svých studií na UMPRUM, citlivě vnímal přednášky profesora Pečírky a svou státnici dělal na téma "Dílo Václava Hollara". Na jiném místě o Hollarovi řekl: "Podle mého názoru patří Hollar k nejvýznamnějším grafickým zjevům ze všech století. Podívejte se jen na jeho projev! Když uvážíte dobu, v níž žil a tvořil, sedmnácté století…čas válek, teatrálních, pompézních a exaltovaných uměleckých projevů…a v této době on si zachoval civilnost, dovedl se zadívat do prostých věcí, a jak se zadívat. V době, kdy se kreslily a malovaly bitevní scény, kdy se všechno stylizovalo, dekorovalo a zkrásňovalo, Hollar dělá studie motýlů, housenek, koček, jeho zátiší s rukávníky, maskami a rukavicemi nemají obdoby. Nebo jeho krajiny, jak jsou oproti těm bombastickým plenérům jiných umělců civilní a živé…Těžiště jeho tvorby je v leptu. V něm je Hollar pro nás všechny nedostižným vzorem."
Švengsbírova exlibris byla často nazývána grafickými šperky, v nichž se snoubila technická přesnost s obdivuhodnou fantazií a jemností přepisu ukázněného rytce. Teprve zvětšovací sklo ukázalo všechny půvaby té malé rytinky. Škoda, že se již neobjevují Švengsbírovy grafiky na stolech sběratelů na našich setkáních, je to však pochopitelné, většina Švengsbírových přátel z okruhu sběratelů již není mezi námi a ti, kteří zde ještě jsou, již dávno své lístky rozdali. Rytina postupem doby mizí, nejsou rytci, kteří by se zabývali tvorbou exlibris, zemřeli Kašpar a Herčík, zůstali Housa a Zeman, ti se však věnují tvorbě známek či medailí, takže? Kdo ještě?
Švengsbír měl velkou pravdu, když řekl, že vrcholem grafické tvorby je rytina, uděláš špatný vryp a desku můžeš zahodit. Snad právě pro svou obtížnost a náročnost je tak často zanedbávána a věnuje se jí tak málo grafiků. Ale to je jev celoevropský, nejenom český.

In: http://www.exlibrisweb.cz/kz/kz20031-2.htm