Seznam děl umělce Čapek Josef

„Nejsem pozorovatel, jsem účastník“.
J.Č.

Josef Čapek: Homo cubisticus a dětské srdce
Známe ho jako karikaturistu, ilustrátora, grafika, malíře, básníka, esejistu, prozaika, zahradníka. A přitom začal v Úpici jako tkadlec, montér a zámečník, který si „nepředstavoval malování obrazů jako práci mnohem lehčí a blaženější, než je smontování tkalcovského stroje a tkaní cvilinku“.
V 1911 se Josef Čapek (1887-1945) přes Španělsko vrací z téměř ročního pobytu v Paříži, kde jako jeden z prvních navázal kontakty s pařížským uměleckým světem a přivezl poznatky o Apollinairovu volném verši i o principech Braqueova a Picassova kubismu. Nikdy ovšem vynálezce kubismu nenavštívil, nesetkal se dokonce ani s českými kubistickými umělci, kteří pobývali ve Francii ve stejné době (Coubine, Filla, Gutfreund, Justitz, Kupka). Po rozchodu se Skupinou výtvarných umělců Mánes zůstává stranou zájmu. Do 1917, kdy mu progresivní berlínský časopis Die Aktion věnoval zvláštní číslo, neprodal v Čechách jediný obraz (dnes se jeho olej nesežene pod milión korun). Na konci války už tiskne grafiky doma, stává se jedním z Tvrdošíjných, publikuje v Červnu a v Musaionu.
Později se distancoval od dogmat kubismu, proto mu názorová skupina okolo Kramáře a Filly nemohla přijít na jméno. Není náhodou, že ve velmi populární melantrišské edici monografií Prameny, sbírka dobrého umění, se Čapek dostal na řadu až jako šestnáctý (edici řídil Emil Filla). Řád kubismu se mu zdá příliš sešněrovaný, zavazující; začíná ho přetvářet do polohy lidového až něžného či dětského tvaru. Byl sběratelem nejskromnějšího umění a uměl se obdivovat všemu, čemu se diví jen děti. Právě dětský pohled vedl Čapka k vrcholným dílům.
V grafických technikách byl Josef Čapek samoukem, protože na Uměleckoprůmyslové škole žádnou výuku nedostal. Zajímá ho figura a z figury hlava; nevěstky, žebračky, prodavači kohoutků, pijáci, harmonikáři, námořníci, matky s dětmi. Jednoduchým vrypem do linolea nebo tahem štětce po litografickém kameni stylizoval svůj rukopis, který je rozeznatelný ode všech před ním a po něm. Převážná část Čapkovy grafiky tvoří knižní linorytové ilustrace včetně obálek a časopisecké kresby. Raritní volné listy existují především v souborech a jsou dnes prakticky nedostupné.
Josef Čapek prošel Dachau, Buchenwald, Sachsenhausen, poslední stopy mizí v Bergen-Belsenu v dubnu 1945. Z jeho koncentráčnických kreseb na kouscích toaletního papíru mrazí. Dostal do vínku pouhé tři tvůrčí desítky let a přesto žil mnohostranný a bohatý život.

Dr.Vilém Stránský
Praha, srpen 2004

**********
(*23.3.1887 - †?.duben 1945 Bergen-Belsen) - český malíř, scénograf, spisovatel a výtvarný kritik
Dětství prožil J. Čapek v Malých Svatoňovicích a v Úpici, kde měl jeho otec lékařskou praxi. Navštěvoval tkalcovskou školu ve Vrchlabí (1901-03), krátce pracoval v textilní továrně v Úpici, pak byl přijat na pražskou Uměleckoprůmyslovou školu, kterou absolvoval roku 1910, když prošel ateliéry profesorů Emanuela Dítěte a Karla Vítězslava Maška. Byl členem Skupiny výtvarných umělců, jejíž činnosti se aktivně účastnil (1911-12), podílel se i na řízení skupinového časopisu Umělecký měsíčník. Nakrátko vstoupil do Spolku výtvarných umělců Mánes a byl redaktorem jeho časopisu Volné směry (1912-13). Po válce stál u zrodu skupiny Tvrdošíjných, nazvané podle hesla první výstavy v roce 1918 (A přece! Několik tvrdošíjných!). Od roku 1929 spolupracoval s Uměleckou besedou, byl členem redakční rady časopisu Život (1933-38). Svým dílem se výrazně angažoval proti fašismu, již 1. 9. 1939 byl zatčen, vězněn v Dachau, Buchenwaldu, Sachsenhausenu a nakonec v Bergen-Belsenu, kde zemřel.
Čapkova umělecká činnost byla neobvykle pestrá, zahrnovala téměř celou vyjadřovací škálu. Jeho výtvarnou tvorbu, opřenou hlavně o malbu, ovlivnil kubismus, který však Čapek - na rozdíl od E. Filly - chápal jako otevřený sloh, který je možno dále rozvíjet a obohacovat. Vznikaly tak osobité výtvory, podmíněné sice kubismem, ale silně modifikované v barevnosti i expresivitě výrazu (Piják, 1912-13; Ženský akt, 1913; Kolovrátkář, 1913). Navíc se v Čapkových námětech brzy objevuje sociální tematika, která pak ještě ve 20. letech zesílila v rámci tehdy běžné tendence. Jeho projev se vrátil k srozumitelnějšímu zobrazení (například Zlé svědomí, 1926), v němž byla pro něho hlavní linie (čímž poněkud připomíná Daumiera) a barva neměla modelační význam. V pozdějších letech se více objevují krajiny, a především dětské motivy (Zasněžená ves, 1928; Děti s fialkami, 1930); v krajinomalbě a v žánrech postupně převažuje expresívní výraz (Těžko, 1937), v dětské kresbě naopak dekorativní hravost. V předvečer okupace se v umělcově díle objevuje protiválečná tematika (nedokončené cykly Touha a Oheň, 1938-39, které měl završit cyklus Vítězství).
Již v období po 1. světové válce se věnoval také ilustraci (Apollinairovo Pásmo, 1919), kresbami doprovázel rovněž svá literární díla (mimo jiné půvabné vyprávění pro děti Povídání o pejskovi a kočičce), ale i práce svého bratra Karla, s nímž také napsal některá raná díla (Zářivé hlubiny, Krakonošova zahrada) a hry Ze života hmyzu, Adam Stvořitel a další. Naproti tomu jeho etnografická studie (Umění přírodních národů, 1938) nepatří k nejzdařilejším.
Josef Čapek kreslil také do Lidových novin, podílel se na scénických výpravách (především ve Vinohradském divadle) a významná byla i jeho knižní grafika - zejména návrhy obálek.
Z vlastního literárního díla je třeba připomenout Stín kapradiny (1930), Kulhavý poutník (1936) a posmrtně vydaný soubor úvah Psáno do mraků (1947).
In: KDO BYL KDO v našich dějinách ve 20. století

* * * * *
Capek, Josef
(b Hronov, 23 March 1887; d Bergen-Belsen, April 1945). Czech painter, printmaker and writer. He studied weaving (1901–3) in Vrchlabí and then from 1904 to 1910 decorative painting at the School of Applied Arts in Prague, where he was influenced by the highly decorative art of the Secession. During this period he wrote stories with his brother, the novelist Karel Capek (1890–1938). In 1910 they went to Paris for nearly a year, where Josef Capek studied painting at the Académie Colarossi and became a friend of Apollinaire. In 1911 he and his brother co-founded the Cubist-orientated Group of Plastic Artists. Capek attempted to modify Cubism by introducing elements of Expressionism and Symbolism. His efforts dumbfounded some members of the group, and in 1912 he and various of his friends parted company with it. From 1915 he began to achieve a synthesis of Cubism, Neo-classicism and a personal symbolism (e.g. the Man in the Hat, 1915; Hradec Králové, Reg. Gal.), and in 1917 he participated in the first and subsequent exhibitions of the group Tvrdosíjní (The Stubborn Ones) and began to produce a number of prints for the magazine Cerven, including the poster design for Arnost Dvorák’s Mrtvá at the Cervná Sedma theatre in Prague (colour lithograph, 1920; Prague, Mus. App. A.). In the 1920s his paintings and prints became more densely woven, more expressive and more concerned with issues of civilian and suburban life. He also undertook theatre design, journalism and book illustration as well as publishing his own theoretical essays. In the late 1920s he became greatly influenced by folk art, painting simplified images of houses and countryside in bold strokes of bright colour. In 1933 he became a member of the editorial board of the magazine Zivot; by then his expressionistic painting had become somewhat oppressive, as in Cloud (1933; Ostrava, A.G.). In 1938 he painted the first pictures of his cycle Fire, whose large, gesturing figures played out a warning against war (e.g. Fire (1), 1938; Prague, N.G.). His last cycle of paintings, Longing, dating from 1939, is symbolic of a despair with contemporary events. On 1 September 1939 he was arrested by the Germans and taken to Dachau, and later to Bergen-Belsen concentration camp, where he died.

There are more than 45,000 articles in The Grove Dictionary of Art. To access the rest of this article, including the bibliography, subscribe to www.groveart.com. To find out more about this subject, click on a related article below and subscribe to www.groveart.com

In: http://www.artnet.com/library/01/0138/T013816.asp ¨

* * * * *
český malíř a spisovatel
narozen 23. 3. 1887 v Hronově
zemřel duben 1945 v koncentračním táboře Belgen-Belsen

Životopis
V rodině mu říkali Peča. Navštěvoval obecnou a měšťanskou školu v Úpici, 1901 - 03 vychodil německou odbornou tkalcovskou školu ve Vrchlabí. Pro špatný prospěch pak pracoval načas jako dělník v úpické tkalcovně F. M. Oberländera. Až sestra Helena a její snoubenec JUDr. František Koželuh přesvědčili rodiče, že Uměleckoprůmyslová škola je zaměřena na praktické využití výtvarné profese, nikoliv na "umění", a tak mohl Josef Čapek v roce 1904 začít studovat na Umprum v Praze u prof. Emanuela Dítěte a v tamější speciální škole dekorativní malby u prof. Karla Maška. V roce 1907 se Čapkovi přestěhovali do Prahy. Na univerzitu přichází jeho bratr Karel a od té chvíle až na krátká období odloučení žijí bratři pod jednou střechou. Z té doby jsou jeho první dochované kresby a olejomalba V zahradě. Studia na Umprum ukončil v roce 1910. Téhož roku si začal dopisovat s Jarmilou Pospíšilovou, která se roku 1919 stala jeho manželkou. 1910 - 11 byl na studijní cestě s bratrem Karlem v Paříži a Marseille a krátce navštívil i Španělsko. Tehdy vytvořil první výraznější oleje a kresby, v nichž se zračí vliv fauvismu a expresionismu. 1911 - 12 se spolu s bratrem stal jedním ze zakladatelů a členem moderně orientované umělecké společnosti s názvem Skupina výtvarných umělců, která se scházela v pražské kavárně Union. Namaloval první kubistické obrazy a účastní se první i druhé výstavy Skupiny. Byl také redaktorem jejího časopisu Umělecký měsíčník. V roce 1912 vstoupil do Spolku výtvarných umělců Mánes a spolu s Antonínem Matějčkem redigoval jeho časopis Volné směry. Už tehdy vznikaly jeho první práce literární, většinou ve spolupráci s bratrem Karlem, s nímž společně vydával i generační Almanach roku 1914. Po kontroverzi s výborem Mánesa byl ze spolku vyloučen. V červnu 1915 byl povolán k vojenskému odvodu, ale pro silnou krátkozrakost (nad 6 dioptrií) a astigmatismus nakonec nebyl odveden. 1918 se stal spoluzakladatelem a členem skupiny Tvrdošíjní, činné do roku 1924, a účastnil se jejich první výstavy v pražské Weinertově galerii. Podepsal také Manifest českých spisovatelů. Téhož roku začal redigovat satirický časopis Nebojsa, v jehož redakční radě opět působil i jeho bratr Karel.
1920 - 22 procházel Josef Čapek výtvarným obdobím tzv. druhého kubismu. 1924 měl první samostatnou výstavu v Praze a v Brně a vystavoval i na výstavě československého umění v Paříži. Téhož roku vyšla jeho první monografie. V letech 1923 - 27 převážně tvořil oleje a kresby se sociálními motivy, od roku 1928 maloval obrazy českého venkova a zejména dětí v jednoduchém stylu. V roce 1929 se stal členem Umělecké besedy a psal do jejího časopisu Život a od roku 1936 redigoval také Almanach Kmene.
Své nadání dělil Josef Čapek mezi umění výtvarné a literární. Po celé meziválečné období se vedle malířství, knižní grafiky a scénického výtvarnictví věnoval i činnosti literární a novinářské. Průběžně psal s bratrem Karlem a později i samostatně prózu, je však znám více jako malíř než jako spisovatel. Spolu s bratrem Karlem dva roky pracoval jako redaktor Národních listů. Pak v roce 1921 oba přešli do redakce Lidových novin, kde působil až do roku 1939. V letech 1921 - 32 spolupracoval jako jevištní výtvarník s Národním divadlem, s Divadlem Na Vinohradech, se Stavovským divadlem a s Národním divadlem v Brně.
Od roku 1933 reagoval na nebezpečí nastupujícího nacismu v Německu. Kreslil série protinacistických karikatur do Lidových novin, 1934 se zúčastnil protifašistické Mezinárodní výstavy karikatur a humoru v Praze. 1937 vyšla druhá monografie jeho výtvarného díla od Jaromíra Pečírky a první monografie jeho literárního díla od Vítězslava Nezvala.
1938 vydal po celoživotním studiu knihu Umění přírodních národů. Po mnichovském diktátu začal v mnoha obměnách kreslit a malovat obrazy Ohně a Touhy jako odkaz národu. Odmítal odejít do exilu s tím, že "někdo musí s národem zůstat."
1. září 1939 byl Čapek s mnoha dalšími politickými, kulturními a veřejně známými činiteli zatčen. Gestapo pro něj přišlo do Želiva u Humpolce, kde trávil závěr své dovolené. Byl odvezen do Pankrácké věznice, odtud do koncentračního tábora v Dachau, poté do Buchenwaldu, Oranienburg-Sachsenhausenu a nakonec do Bergen-Belsenu v Dolním Sasku, kde zemřel na tyfus. Ze 4. dubna je poslední věrohodná zpráva, že ještě žil. Jeho hrob není znám.

Čapkova rodina
Otec MUDr. Antonín Čapek (1855 - 1929)
Matka Božena, za svobodna Novotná (1866 - 1924)
Manželka Jarmila Pospíšilová, dcera známého vinohradského advokáta; poznal ji jako studentku Umprum
Dcera Alena narozena 1923; jediné dítě Josefa Čapka; provdala se za MUDr. Jaroslava Dostála. K uctění otcovy památky odevzdala do Národní galerie rozsáhlý cyklus 45 obrazů z cyklu Oheň a touha.
Bratr Karel Čapek viz samostatný dokument
Sestra Helena Koželuhová, později Palivcová; u ní v Bílovicích nad Svitavou trávil každoročně svou dovolenou letech 1912 - 1918

Josef Čapek a Praha
V domě v Říční ul. 11 na Malé Straně bydleli Čapkovi po přestěhování do Prahy. Bydlel tam i Josef Čapek po svatbě se svou manželkou.
V roce 1923 bydlel na dnešním náměstí Míru na Vinohradech v sousedství vinohradského divadla.
V letech 1923 - 24 si postavili bratři Josef a Karel Čapkovi společnou dvojvilu v Praze na Vinohradech v Úzké ulici, dnes ulice Bří Čapků 28 a 30 v Praze 10

Dílo
Josef Čapek byl jeden z nejvšestranějších a nejvýznamnějších osobností české meziválečné kultury a vůdčí představitel tzv. čapkovské generace. Ve výtvarném díle patří k zakladatelům moderního českého výtvarného umění, zejména osobitý je jeho projev kubismu a expresionismu. Pracoval jako malíř, grafik, ilustrátor, scénický výtvarník. Jeho výtvarný projev byl radikální a sociálně angažovaný. V posledních letech byl silně protifašisticky a protiválečně laděný. Celý život se věnoval i knižní grafice, především obálkám a scénickému výtvarnictví. Vytvořil scénické návrhy pro 55 divadelních inscenací, např. kostýmní návrhy pro RUR Karla Čapka do Národního divadla v Praze (1921).

Dílo literární
Překvapivě rozsáhlé je i jeho méně známé literární dílo, patrně zastíněné jeho dílem výtvarným a čátečně i literárním dílem jeho bratra Karla. Josef Čapek byl básník, prozaik, dramatik, esejista a novinář. Některé výbory jeho drobnějších próz byly vydány až posmrtně. V roce 1928 začaly vycházet spisy bratří Čapků.

Beletrie:
Zářivé hlubiny a jiné prózy (1916, knižní prvotina společně s Karlem)
Lelio (1917, soubor povídek se sociálními akcenty)
Krakonošova zahrada (1918, společně s Karlem; výběr próz z let 1908 - 11)
Pro delfína (1923, lyrické prózy s meditací nad údělem člověka ve světě válek)
Stín kapradiny (1930, baladická próza)
Kulhavý poutník (1936, meditace o životě);

Divadelní hry:
Lásky hra osudná (1911, společně s Karlem)
Ze života hmyzu (1921, společně s Karlem, premiéra v Brně 1922)
Země mnoha jmen (1923, utopická hra, která vyjadřuje civilizační pesimismus; Městské divadlo na Královských Vinohradech)
Adam Stvořitel (1927, utopická hra, společně s Karlem, měla premiéru v Národním divadle v Praze)

Knihy o umění:
Sochařství černochů (studie z roku 1918)
Nejskromnější umění (1920, úvahy o tzv. nízkém umění - reklamy, vývěsní štíty, jarmareční hrnečky, naivní fotografie, lidové umění)
Jak se dívat na moderní obrazy (1935)
Umění přírodních národů (1938, výsledek jeho celoživotního studia svědčí o mimořádném rozhledu a vzdělání)
Co má člověk z umění (1946)
Moderní výtvarný výraz (1958)

Novinářská tvorba a menší literární formy:
Málo o mnohém (1923, novinářské úvahy z let 1917 - 23)
Umělý člověk (1924, satirická próza s vlastními ilustracemi)
Ledacos (1928, výběr fejetonů)
Psáno do mraků (1947, deníkové zápisy z let 1936 - 39)

Tvorba pro děti:
Povídání o pejskovi a kočičce (1929 s vlastními ilustracemi)
Dobře to dopadlo aneb Tlustý pradědeček, lupiči a detektývové (1932; je to dramatizace pohádky ze společné knížky s Karlem Devatero pohádek a ještě jedna od Josefa Čapka jako přívažek)
Povídejme si, děti (1954)
In: http://www.pis.cz/cz/dalsi_informace/info_a_z/capek_josef

* * * * *
Čapek Josef, čes. spisov., malíř a novinář, *23. břez. 1887 v Hronově n. M. jako syn lékaře, mládí ztrávil hl. v M. Svatoňovicích. Vychodiv uměl. prům. školu v Praze a vykonav studia v Paříži, věnoval se spisovatelství nejprve s mladším bratrem Karlem - a malířství. 1911-12 byl redaktorem Uměl. Měsíč., který zároveň se Skupinou výtv. umělců založil, později Voln. Směrů a tu od 1911 propagoval kriticky i vlastní tvorbou směr kubistický. 1919-23 byl členem redakce Nár. Listů, od 1923 působí jako výtvarný kritik, feuilletonista a kreslíř u Lid. Novin; od 1930 rediguje Světozor. Jako malíř vystavoval v Praze, v Brně, v Německu, ve Francii a Anglii, pořídil hl. pro Nár. divadlo a Měst. div. na Kr. Vinohradech četné výpravy divadelní a pro nakladat. Fr. Borového, Aventinum a Fr. Obziny hojné knižní grafiky, z nichž zvl. kresby ryté do linolea jsou ceněny.
Jako výtvarník přimkl se sice [Čapek Josef] k avantgardě expresionistů z doby okolo r. 1910 a s ní zápasil jako řadový bojovník o nový řád výtvarný, než odlišnost jeho uměl. založení i tuhé pouto, které vázalo ho k duchovní dílně čapkovské, bránilo [Čapek Josef]-ově splynutí se skupinou, v níž se umělecky vyvíjel. Třebaže prošel všemi fázemi kolektivního usilování Skupiny, vybočil [Čapek Josef] nejednou z fronty, jda vpřed na svou pěst. Jeho expresionismus měl svůj odstín a také v kubismu vyjadřoval se řečí odlišnou. Poután tolika vztahy k životu a jímán i jeho mnohotvárnými podobami, nemohl najíti [Čapek Josef] uspokojení v soběstačném formalismu a vždy znovu hledal tvar pro vjemy na jeho zrak útočící, vždy znovu měnil svůj rukopis, aby jej uvedl ve shodu se svým proměnlivým nazíráním a cítěním. Intuitivnější, než se zpravidla připouští, nachází [Čapek Josef] ve svých řídnoucích dnech výtvarných realisace tím působivější, čím více souvisí se širším komplexem jeho uměleckého myšlení a čím méně jsou projevem práce profesionálně soustavné.
Stejně významná je [Čapek Josef]-ova práce lit. a novinářská, postupující paralelně s činností bratra K. (v. t.) S ním vydal v povídkové prose Zářící hlubiny (1916, II. vyd.) a Krakonošovu zahradu (1918, III. vyd.), v dram. formě komedii Ze života hmyzu (1921, IV. vyd.) a hru Adam Stvořitel (1927, IV. vyd.) i cyklus feuilletonů Jak vzniká divadelní hra (1926). Ve společných pracích pochází od Josefa [Čapek Josef] prvek malířský a vůbec výtvarný, stejně jako citová zádumčivost a hluboká soustrast s cizím utrpením proti konstruktivně myšlenkovému a komposičně ustalujícímu živlu bratrovu. To patrno ze samostatných děl Josefa [Čapek Josef], jež jsou vesměs rázu expresionistického, knih povídek bez tuhého dějového obrysu, ale pronikavého nitrozření, provázeného těžkomyslnou účastí s nihilistickým chaosem světa, přelévajícím se do malých lidských osudů: Lelio (1917, III. vyd.), Pro delfína (1923) a Stín kapradiny (1930); i z utopické hry, rozkládající děj mezi schematicky obrysové postavy, Země mnoha jmen (1923). Mimo to vydal feuilletony novinářského původu Umělý člověk (1925) a Ledacos (1929, II. vyd.). Významné jsou [Čapek Josef]-ovy výtvarné stati, shrnuté v knihách Nejskromnější umění (1920, II. vyd.) a Málo o mnohém (1923, II. vyd.), kde hledá a vyšetřuje výtvarné projevy i mimo oblast "velkého" umění, v anonymních výtvorech lidových, a nově při tom osvětluje jak podmínky. vkusu, tak relativnost krásy a výraznosti. Pro děti napsal a nakreslil pohádkové Povídání o pejskovi a kočičce 1929. V. násl. A. N., mjk.
In: Ottův slovník naučný nové doby

Fotografie