Seznam děl umělce Demel Karel

(*28.2.1942-05.06.2024) - grafik. 1957-63 studoval pražskou Státní konzervatoř (tuba, kontrabas, později pozoun). Několikrát se neúspěšně snažil zdolat přijímací zkoušky na AVU a UMPRUM. Po odvolání přijat jako mimořádný student do ateliéru prof. Zdeňka Sklenáře - asistentem byl Jiří Anderle (1968-1974). Brilantní kreslíř K.Demel byl jedním z nejznámějších českých grafiků své generace. nar. 28.2.1942 v Praze 1957 -1963 - Státní konzervatoř Praha 1968-1974 – VŠUP Praha (prof. Z. Sklenář, J. Anderle) volná a drobná grafika, knižní tvorba a ilustrace, bibliofilie Samostatné výstavy (výběr): 1975 – Hannover, Galerie Porkovski – Aaachen (SRN) Wieze (Belgie) 1976- Mnichov – Galerie Schöninger Gent (Belgie) 1978 -Wieze (Belgie), Galerie Elias Praha 1981 – Affligem (Belgie) Amsterodam, Galerie Rosen 1985 – Praha, Olomouc, Bratislava 1986 – Kostnice, Hushaus 1987 – Sint Truiden (Belgie) Zámek Sokolov Zámek Náchod 1988 – Praha Brusel, Galerie Montjoie 1989 – Haag, Pardubice, Uh.Brod 1990 – Zlín, Blansko, Praha, Ostrava 1991 – Leeds, Czechoslovak Centre 1992 – Praha, Galerie Platýz 1994 – Antverpy, Galerie Epreuve Artiste Praha, Galerie HOLLAR Kolektivní výstavy (výběr): 1983, 1985, 1987, 1989 – Ljubljana, Bienále grafiky 1986, 1988 – Krakow, Mezinárodní bienále grafiky 1993 – Praha, Mánes, Inter-Kontakt-Grafik Ceny (výběr): 1974 – Cena A. Saňky 1983 – Čestná medaileMalé formy grafiky, Lodž 1986 – 1.cena Exlibris, Belgie Čestné uznání Supraphonu za cyklus „Bedřich Smetana – Má vlast“ 1987 – 3. cena trienále grafiky, Hanoj Čestné uznání -Miniaturní umění, Toronto 1988 – Čestná medaile Ex libris, Malbork (Polsko) 1992 – Cena Hudební unie za hudební motivy v grafice, Bratislava In: http://www.hollar.cz/ * * * * * Galantní protipohyby vášně Dr. Vilém Stránský V několika odstavcích není dost dobře možné popsat oblouk grandiózního díla Karla Demela (*1942), které je souhrnem hrůzy i víry, jak svou silou skladebnou a myšlenkovou nosností, tak neústupností ke svým láskám. Jeho grafické listy suverénně vyhmatávají z nejhlubšího zmatku naší doby. V pohledu Karla Demela je vidění synonymem symbolu, je to jen dvojí označení pro tutéž věc. Od symbolu odlišuje alegorii jako hříčku rozumového důvtipu, dílo pouhého intelektu, kdežto symbol je Demelovi něčím organickým, ztělesněním celé bytosti člověka. Alegorie je myšlená, symbol je rostlý. U Karla Demela je podstatou alegorie obsah, podstatou symbolu však tvar. Každá živě ztělesněná představa, tzn. každý tvar, je mu symbolem a umělecké dílo - grafický list či kresba - jako soustava symbolů je výrazem našeho vnitřního stavu. Zcela důsledně pak vidí těžiště své tvorby v obraznosti, která tyto symboly vytváří. Obraznost se stává nejmohutnější silou, doslova jedinou pravou a nejvyšší skutečnosti našeho života. Hodnota života je zde úměrná bohatství obrazivosti a všechno, co je mimo ni, je vlastně neživot a neskutečnost. Zřídlem obraznosti je vášeň, kterou tento umělec pokládá za čistou veličinu a svatou sílu života. Hříšné je vlastně jen to všechno, co potlačuje vášeň, toto zřídlo obraznosti. Takovýto svět obrazností je světem věčnosti, který se klene nad naším pomíjivým životem. Karel Demel velmi pozorným a subtilním způsobem objasňuje celou složitou soustavu své symboliky, nezasvěcenci těžko přístupné; vzorovým příkladem jsou grafické listy Protipohyb I. a II., kde už ze samotného názvu je zřejmé v jakých mantinelech se umělec pohybuje. Jakoby mu přitom nesmírnou přítěží v blaženém rozletu rajskými končinami byla jeho říše vidění, která je zcela mimo jakékoliv poznání dobra a zla, protože ční vysoko nad tímto poznáním. Vědomě zapomíná na „strom poznání“, aby mohl spočinout ve větvích „stromu života“, resp. oddat se plně a výlučně požitkům obrazivosti. Budu parodovat proslulý Voltairův verš, když Karlovi Demelovi vzkáži: „Dnes přichází ti světlo z Francie“... Výtvarně ztvárněná osudová životní láska k velkým francouzským básníkům začala diplomovou prací na VŠUP, kde jedna ze Šesti básní o lásce patřila Baudelairovi. Na základě ilustrací k Doušku jedu Arthura Rimbauda vytvořil posléze grafický doprovod k rimbaudovské bibliofilii Sezóna v pekle (1990). V roce 1994 došlo na Demelově měděné desce k setkání Rimbauda a Verlaina. A nedávno se k Baudelairovi vrátil. Pro Karla Karel Demela je Baudelaire fantastický především pro jeho obraznost, ale i proto, že opěvovaným objektem je zde žena, která u jiných - homosexuálně orientovaných francouzských velikánů pera - schází. Snad taky proto je šestidílný cyklus Květa zla (1996) tak plnokrevný. A teď si Karel Demel chystá měděné plotny na Paula Verlaina. Zcela bezkonkurenční postavení v Demelově hodnotovém měřítku má Belgičan jak poleno, jazykem však svázaný s Francií, Jacques Brel. První grafiku mu Demel věnoval v 1978 až po smrti tohoto fenomenálního barda, během následujících deseti let pak vytvořil dalších dvanáct brelovských listů! Právě tady, na textech, které jsou čirou poezií, se ostří a tříbí Demelova aktivní francouzština, umožňující mu vychutnávat kouzla originálu. Mistrovská je Demelova znalost nejen základů, ale především tajů a zákoutí grafických technik, mnohých kombinací dnes už ne tak obvyklých. Vedle leptu, suché jehly, mezzotinty, několikrát po sobě sypané akvatinty, zaujme i vykrývaný lept, tzv. rezerváž, umožňující jemnost zrna a měkčí podání. Odvahu Karel Demel dokazuje v experimentech s barvou; jeho barevnost je v grafice do té míry netypická, že se stává až součástí rukopisu. Dráždivé tóny fialové, modré, zelené, červené jsou výsledkem četných barevných zkoušek, přitom jakoby autor neměl nikdy stoprocentní jistotu, že nalezl ten správný valér. Je v tom drobný pocit nejistoty, zároveň i důsledné hledání stále a stále zkoušet zaběhané mechanismy jinak, neustrnout v rutině, snaha po neopakovatelnosti každého nového grafického listu. Proto nejraději tvoří v cyklech, jejichž názvy hovoří za vše: Úzkosti, Chaos, Kam?, Salome, Program TV, Protipohyb, Čakra. A téma, které čeká? Meditace; ne ta směřující k usebrání, ale dynamická transpersonální meditace. Karel Demel soustavně kreslí podle modelu a kresbu pak doplňuje malbou štětcem. Jde zde více o proporcionální studie a řemeslný dril, zároveň i odpočinek od grafiky. Podobně jako cvičení stupnic na trombón. Díky těmto studiím si může dovolit usilovat především o tvarovou čistotu; libovolně pak kombinuje a obměňuje krajně abstraktní, symbolické i anatomicky přesně dokonalé tvary. Postavy jsou mnohdy spodobněny jako loutky. Vedou-li monology, vždy jsou to monology samomluvné, které nikdy nepřejdou do dorozumívajícího dialogu. Snad i proto jsou často konfrontovány se zdmi a zrcadly. Dynamické nervní grafiky, plné nechutných ženských monster, střídají ty imaginativní, uvolněné až laskavé; je to jakési vědomé přeřazení rychlosti na nižší stupeň. Přitom pak z CD poslouchá neelektrifikovaný jazz mnichovské firmy ECM, dopustit nedá ani na své jazzové stálice: dechaře Cheta Bakera a Gerry Mulligana, z mladších pak Johna Surmana. Málokdo z našich kumštýřů je tolik ovlivněn zároveň hudbou a poezii, a málokdo to rád i přizná jako Karel Demel. Ostatně studia na pražské konzervatoři se podepsala přinejmenším na pozdější Demelově zálibě v úzkostlivé přesnosti; vlastnost v hudbě nutná, v současné grafice spíše neobvyklá. Grafická interpretace hudby a poezie má blíže k alegorii a není pouhou reprodukcí děl jiného umělce; to byl patrně hlavní důvod, proč si Karel Demel nevystačil jako koncertní umělec pouze s hudbou a zběhl - naštěstí pro nás všechny! - k výtvarnu. Veřejně duje už jen s Grafičankou. Velmi často lze slyšet, čemu všemu má umění prospívat, a velmi často se zapomíná, že pravé umění je samo o sobě nejvyšším prospěchem života, pro který není třeba hledat vyšší funkce. Tuto pravdu dotvrzuje Karel Demel znovu a znovu v nesčetných obměnách. Figuru vnímá v energetickém poli, v jakémsi imaginárním prostředí, proto ji mnohdy vidíme rozmazanou, v pohybových vibracích. Často stojí v jakési těžko definovatelné hmotě a směřuje kamsi vzhůru. Dole chaos, nahoře poklid. Odnikud někam. Je v tom mimoděk vyjádřená pradávná lidská touha po úniku, po vysvobození od každodenního upachtěného balábile. Umění je Karlovi Demelovi „vzpomínkou“ na ráj a neuhasitelnou, ničím nevyhladitelnou touhou člověka po něm. Je málo umělců, kteří by si byli do takové vysoké míry vědomi rajské podstaty umění jako právě on. Je zajisté pravda, že v ráji není rozeznání dobrého a zlého, poněvadž v ráji je dobré vše. A člověk ani umění v podmínkách své vezdejší existence se nemůže vymknout ze zákona morálních vztahů. Kdyby se byl Dante zřekl morálního zřetele, snad by v jeho Božské komedii bylo méně věcí, které ji dnešnímu čtenáři zatěžují, ale taky by neměl té síly vidění a nikdy by nedostoupil těch básnických výšin ducha, které tvoří její největší hodnotu. I hodnota symbolu je do vysoké míry morální. Také Demelův heroismus má v sobě tento prvek; nemusíme se obávat, že by morální zřetel mrzačil či ochrnoval jeho obrazivost. Levačkou zraňované měděné desky jsou toho dostatečným důkazem. Karel Demel žije v hrůze, že vše, co si naplánoval, nestihne udělat; přitom už dnes za ním stojí stovky opusů, které mají svoji neotřesitelnou pozici na absolutní špici českého moderního umění. říjen 1996 ******* Karel Demel wurde 1942 in Prag geboren. Von Anbeginn künstlerisch interessiert, bewies er nicht nur zeichnerisches Talent, sondern nahm – befördert von seinem Vater – mit elf Jahren auch privat Posaunenunterricht. Nach dem Gymnasium ging er zunächst an das Prager Konservatorium, wo er von 1957 bis 1963 erst Tuba und Kontrabass, dann Posaune studierte. Den anschließenden Armeedienst verbrachte er in einer Militärkapelle. Schon während seiner Zeit am Konservatorium waren ihm jedoch erste Zweifel an seiner Laufbahn als Musiker gekommen. 1965 nahm er zwar eine Anstellung als Musiklehrer an der Volkshochschule an, bewarb sich zugleich aber für ein Malereistudium an der Akademie der bildenden Künste in Prag. Dieser und auch ein zweiter Versuch im Folgejahr blieben trotz intensiver Bemühungen zunächst aber erfolglos. Nachdem 1967 auch eine erste Bewerbung an der Hochschule für Kunstgewerbe in Prag gescheitert war, gelang ihm 1968 trotz neuerlicher Ablehnung infolge seines Einspruchs doch noch die Aufnahme an der Hochschule für Kunstgewerbe, wenn in der Malerei-Klasse von Zdeněk Sklenář zunächst auch nur auf Probe. 1970 wechselte er schließlich in die Fachrichtung Graphik und Buchillustration, die nach dem Tod von Jiří Trnka Zdeněk Sklenář übernommen hatte. Hier begegnete er dem damals 35-jährigen Jiří Anderle, der als Assistent von Sklenář maßgeblichen Einfluss auf die künstlerische Ausbildung nahm. Vier Jahre später (1974) beendete Karel Demel sein Studium mit dem Diplom als einer der profiliertesten und erfolgreichsten Absolventen, den die „Sklenář-Schule“ hervorgebracht hat. Seither lebt und arbeitet Demel als freischaffender Graphiker und Illustrator in Prag. Buchausstattungen, Mappenwerke und bibliophile Ausgaben, so für Lyra Pragensis und andere Editionen, gehören ebenso zu seinem Œuvre wie die freie Graphik, aquarellierte Zeichnungen und kleinformatige Ex libris. Vor allem Anderle hat Demel künstlerisch geprägt. Er vermittelte nicht nur Einblicke in die aktuelle Weltkunst wie die Tradition der tschechischen Moderne, namentlich des Poetismus, sondern auch Offenheit für einen spezifisch zeitgenössischen, imaginativen Ausdruck existentieller Sinnzusammenhänge, Verhaltensmuster und Realitätskonflikte. Er war es auch, der seine Schüler an die feineren Seiten der graphischen Kunst heranführte und von ihnen eine vollendete Beherrschung der Mittel beispielsweise in der technisch höchst anspruchsvollen Kombination von Kaltnadel, Kupferstich und Roulette verlangte. Von dieser soliden Basis aus konnte Karel Demel seine persönliche Ausdrucksweise und Bildkonzeption entwickeln und zu einer ganz eigenen künstlerischen Haltung finden, die ihn unbelastet von jeder politischen Implikation rasch auch international Aufmerksamkeit und Beachtung brachte. Bereits ein Jahr nach dem Diplom begann seine Zusammenarbeit mit dem Art Centrum in Prag, einer dem Staatlichen Kunsthandel in der DDR vergleichbaren Institution, die ihm als „Devisenbringer“ eine ganze Reihe von Ausstellungsmöglichkeiten eröffnete. Noch 1975 bekam er seine erste Werkschau, und zwar in Hannover. In Prag war eine eigene Präsentation seiner Arbeiten hingegen erst 1978 zu sehen. Inzwischen kann er auf über einhundert Einzelexpositionen in ganz Europa verweisen, dazu auf eine Vielzahl von Ausstellungsbeteiligungen weltweit. Werke von ihm befinden sich in den Nationalgalerien von Bratislava und Prag und einer Reihe weiterer tschechischer wie ausländischer Museen. Charakteristisch für Demels Werk ist von Anbeginn seine besondere Beziehung zu Poesie und Musik. Gerade die Welt der Musik hat ihn immer wieder zu sinnlich verdichteten Interpretationen des eigenen Empfindens angeregt. Vivaldi, Dvořák, Smetana und Jacques Brel sind nur einige der Musiker und Komponisten, die ihn zu bildhaften Variationen, Zyklen oder Serien inspiriert haben. Dazu kommen (neben verschiedenen tschechischen Autoren) Rimbaud und Mallarmé, die Wegbereiter und Exponenten des französischen Symbolismus, und Baudelaire mit seinen „Blumen des Bösen“, die ihn zu graphischen Blättern von größter Suggestivkraft, formaler Eleganz und intim-nächtlicher Gedanklichkeit führten. Romantisch-symbolistischer Skeptizismus mischt sich in magisch-obsessiven Traumvisionen dabei mit einem Höchstmaß an sinnlichem Ausdruck gefährlicher Schönheit und geheimer, verhängnisvoll-faszinierender Erotik. Arbeitete er zunächst in einer Kombination aus Kaltnadel, Kupferstich und Roulette, in der er früh schon virtuose Vollendung erreichte, so trat nach Mitte der 80er Jahre die Aquatinta bereichernd noch hinzu. Auch die Erfahrungen seiner Hinwendung zur frei fabulierenden, automatischen Aquarell-Zeichnung vom Anfang der 80er Jahre erweiterte sichtbar das Spektrum seines graphischen Ausdrucks, wobei die sinnbildhaft verdichtete Reflexion der Innenwelt des Menschen, seiner libidinösen Sehnsüchte, seiner Hoffnungen, Obsessionen, Phantasien und Gefühle, nach wie vor das Zentrum seines Schaffens ausmacht. Immer wieder greift er dabei auf früher schon entwickelte Themen und Motive zurück, wenn oft auch in modifizierter Technik und anderem Format. Die Handschrift erscheint in letzter Zeit spontaner, die Figuren expressiver, ja gelegentlich deformiert wie die Protagonisten in einem absurden Theater. Karel Demels Werk ist komplex und von zeitloser Gültigkeit, obgleich dem modernen Menschen verpflichtet. Aus einer meisterhaften Beherrschung der Technik wie der Symbiose von Poesie, Eros und Musik erwächst ein Großteil der Faszination seines Werkes, das ihm bereits mehr als ein Dutzend internationale Preise und Auszeichnungen eingebracht hat. IN: http://www.panorama-museum.de/html/demel.html