Seznam děl umělce Chaba Karel

*3.8.1925 - 25.8.2009
Malíř, grafik, autodidakt

První barvy si Chaba koupil za ušetřené peníze, které si vydělal jako malíř kulis loutkového divadla. Zdá se, že ta zadní kulisa loutkové scény je neustále se vracející plochou, na které malíř dovedl a dovede říci všechno to, co vydobyl na diamantovém očku, které nosí v srdci, a na kulové ploše, která jej obklopuje. Pro Chabu je důležitý příchod do Prahy na Malou Stranu, na Maltézské náměstí, do domu č. 8, ve kterém bydlí a tvoří. Je to bývalý hodinový hotel Stará Pošta, kde od dob Rudolfových až do roku 1723 byla první pošta s nezbytnýrn hostincem a později i se dvěma sladovnami. Je to dům, který se podobá domu v Gorochové ulici, kde se odehrál Zločin a trest je to dům, ve kterém chodíte jak lidskými útrobami, dům plný tajemství a znamení, dům, ve kterém za studených nocí se chodí na potřebu na kýbl, který se ráno vylévá do společného záchodu pro každou pavlač.
A protože je Praha i Malá Strana rodu ženského, Chaba miluje toto město tak, jak ženu. Je to erotický vztah ke kameni a stromům. Skoro v každém obrazeje sublimace této krásné lidské vlastnosti. Chaba ukládá všechny atributy ženského těla do svých pláten. Je to jeho milenecký vztah, je to jeho život a život vůbec, ten pravý mužský život jdoucí až nazpátek k matkám druhého dílu Fausta, regressus ad originem, do lůna žen. Jeho každé stavení a každý palác nikdy nemá přímku, vždycky je to křivka, chvějící se pohlazení nahého těla ženy, která se před umělcem metamorfisovala do ulic, kterým objekty jeho obrazů se stávají šifrou, která vyjadřuje existenciální situace, smrt, lásku a oběť. Opustil obrazy, ve kterých převládá dojetí viditelného světa a posunul obsahy obrazů směrem k vnitřnímu dramatu cestou existenciálního skoku. Je to Krajina vzpomínek, něžná sublimace erosu, na které září skutečné dívčí ryšavé vlasy, zatímco na obrazech před tím pořád to byly ryšavé proudy padajících smetví divokého vína jako metafora ženských vlasů.
Bohumil Hrabal, 1968

Umění Karla Chaby je básnivé, to znamená, že malostranské motivy, jež tvoří podstatu jeho díla, povznáší svým prožitkem do oblasti poezie. Poezie obrazové. Má své zvláštní malířské nářečí, které dává věci, patníku, domu, oknu, stromu, soše a celému průčelí zcela osobitý tvar i výraz. Nikdy nemaluje věc nebo cokoliv zmrtvělé, znehybnělé. Sochy na sousoší Jana Křtitele od. F. M. Brokoffa, které vidí Chaba z okna svého ateliéru, jsou na jeho obraze živě planoucí, jako pochodně, mají rytmus verše, jsou hymnické. Okna domů kolem smutného dvorku jsou bíle rámovaná, bílá jako holubice, některá pootevřená – těch hlasů za nimi, těch hlasů, které by slyšel Jan Neruda! A stromy? „Nejvíc smutku je ve stromech,“ říká Chaba a jeho stromy jsou vskutku podivuhodně utvořené, tu jako jelení paroží, tu jako hlavy kuželek, tu jako proudy zlatých vlasů princezny Melisandy, proudy přesahující zdi zahrad nad tichou Čertovkou. Barokní průčelí paláců, viděná prostě, bez patiny stáří, bez patetické vzrušenosti, spíše jako hračky všelijak zprohýbané v římsách i v plastikách s řadou strážných patníků před vchodem. Ty patníky, které jsou tak živoucí jako lidé, jsou buď věrně prokreslené ve svých válcových tělech a kulovitých hlavách, nebo se prohýbaně kymácejí v zakletém pohybu. A těch kouzel je ještě mnohem víc.
Jaromír Pečínka, 1965

Chabův malířský projev je zcela uvědomělý, není sváděn náhodou skutečnosti, je v malířském podání svrchovaně vytříbený, má svůj vývoj, vyvíjí se logicky, bez skoků, není nikdy prázdný, neumělý, není naivní. Jaký je? Poetický, citový, vroucí, vždy znovu okouzlený, je osobitý. Zamiloval si Malou Stranu, její paláce ulice, okolí svého příbytku na Maltézském náměstí, oblíbil si Čertovku, Vltavu, ostrovy, věže Starého Města, Hradčany, kostel sv. Mikuláše. Některé motivy z tohoto prostředí se osamostatnily a staly se popudem k obrazům, jejichž obsahem je fantazie, hra věcí, skupina znaků, jež se zrodily v malířově představě. Chaba maloval a maluje vždy sebe v malostranských palácích a ulicích, svůj prožitek, svůj cit, svou veselost i smutek.
Jaromír Pečínka, 1966

Také samotná malba Karla Chaby je takovou skladbou, která stačí svými vlastními prostředky uvést nás jako hudba do podivně přitažlivého světa tvarů. Před jeho zpodobením Prahy, jež nejčastěji skýtá Karlu Chabovi podněty k práci, uvědomujeme si, že nad jeho předmětnou skutečností a tím, co mu dává (básnický a umělecký) význam, je umělcovo okouzlení půvaby Prahy a jeho hluboká láska k ní. Dílo, které takto vytváří se nám tedy stává podivuhodně milé a blízké také tím, že se Karlu Chabovi podařilo vtělit svůj vztah ke každému zvolenému námětu ve výtvarnou mluvu.
Vlastně vše, co dělá, je poetická konstrukce malířského tvaru v obrazovém prostoru, je to obraz duchovní architektury jeho básnické existence.
dr. František Dvořák, 1985

Karel Chaba začínal jako necechovní malíř, ale od počátku jeho práci doprovází neoddiskutovatelný ohlas a pozoruhodný úspěch a i když vždy ponechával stranou, co se pachtí za uznáním, kupodivu, to vše přišlo samo za ním. Je to tím, že nikdy neodděloval tvorbu od jejího niterného poslání ve vlastním duchovním životě. Namalovat obraz byla pro něho hamletovská otázka být či nebýt a je znát, jak je v tomto procesu udiven sám sebou, když se mu zdaří vyjádřit půvaby tématu v samotné struktuře barvy rytmicky zářící z jeho pláten. Ukazuje nám tím výsledky vlastního zrání bez vnějších výtvarných vlivů, pouze usměrňován příklady, a právě tím může staré náměty podávat jako pronikavě současnou tvorbu. Můžeme dokonce prohlásit, že tak jako moderní fyzika objevila energii jako rozhodující vlastnost hmoty tak výtvarnost malby Karla Chaby nalezla poezii jako nejdůležitější složku svého účinku. Navíc dovede svá témata barvit kouzelným koloritem, jenž vyvolává jedině ta magická lucerna, v níž hoří opravdová láska k domovu.
František Dvořák, 1988

Teď, když se znovu dívám na dílo Karla Chaby, vidím na této výstavě, kterak se názvy obrazů shodují s lokalitami Ledeburských teras, Alejí nad vodou, Sovových mlýnů. Ale vidím tady, kterak Chabova hravost a tvořivost na jiných obrazech téměř ty samé lokality rozstříhala a sestavila je v bezešvé koláže, krásná leporela, dekorativní scény otáčivých jevišť, na kterých by se mohl předvést balet Igora Stravinského Petruška, do jehož osudu se Karel Chaba rád promítá, vidím že tyto obrazy mají básnické pojmenování, Krajina s violoncellem, Neurčitý smutek… Vidím ale na této výstavě obrazy, které přetrhaly jakékoli pojítka s lokalitami, obrazy které směřují k čisté poezii, k humánní abstrakci, obrazy, které, zbaveny času, nechávají své svébytné obsahy vznášet se v prostoru. Obrazy patníků, Avigonských slečen. Obraz Prázdná krajina je naplněn jednou třetinou zelenou loukou jak irský prapor, a zbytek obrazu tvoří nebesa plná ženských prsů vyklánějících se nad spícím Chabou z modrého župánku jeho nebe… A je tady i obraz, který je tak prostý jako jeho název. Dětský sen, příběh bílého koníčka, který přiklusal k dětské posteli, tak jako přišel sedmnáctiletý Karel Chaba do Prahy, aby uskutečnil svůj chlapecký sen, aby se stal malířem. A Chaba se jím stal.
Pane Karlíčku, vstávejte!
Bohumil Hrabal, 1984

Elegický klid na obrazech Karla Chaby je pouze zdánlivý. Město promlouvá, podobně jako v písni Yvetty Simonové: Kéž lavičko, kéž bys promluvila: Jestliže jednou promluví, paláce se zřítí a lidské osudy se podobají plevám ve větru.
Převažuje pohoda a sváteční pocit města, které právě vyšlo z holičské oficíny, voní pitralonem a něco si zpívá. Prostě jen tak.
Jiří Olič, 1995

Karel Chaba objevil naší malbě novou řeč malby, poněvadž dovede čerpat z původních zdrojů krásy, ze samotné skutečnosti. Tak jako jeho dávní předchůdci, které najdeme v době gotické či v době nedávné (a patří k nim Jan Zrzavý) má i Karel Chaba s nimi jen společný základ v citech lidí své doby. Vše co na nich obdivuje, všechnu jejich krásu, celou jejich estetičnost a magii archaičnosti, pouze obdivuje a konfrontuje se s nimi. Jeho tvorba je v podstatě autobiografická, to znamená, že jeho osu tvoří nutnost stále malovat svůj vlastní deník, a svoji inspiraci získává výhradně z prostředí, které důvěrně poznal a s nímž dovede žít. Je stále nenasytným objevitelem pohádkového světa, který si dovede dovyprávět a zařadit do svého představového ráje. Vlastní pohnutkou malby je mu jeho vlastní svět. Ten se ve svých obrazech nesnaží pouze reprodukovat, zobrazuje jej. Takto tedy interpretuje své okouzlení a tím způsobuje, že můžeme vstoupit do prostoru, který jeho obrazy vytvářejí. Učí nás vidět krásu, kterou bychom mohli přejít. Pohlédněme, jak nás Karel Chaba dovede vést, že můžeme dokonce vidět jeho realitu jako svoji vzrušující skutečnost.
dr. František Dvořák, 1982

Praha je ojedinělé město, jež v průběhu uplynulých dvou století často upoutávalo malíře v bezpočtu cyklů různorodé orientace. Jak mezi nimi obstojí Karel Chaba? Zdá se mi, že způsob jeho vidění a malby dovoluje připomenout vlídné malíře, kreslíře, grafiky z prvních desetiletích XX. věku: A když pak generace devadesátých let se rozebíhala k vlastnímu pojímání a vyjadřování světa, cele se Praze věnoval Jan B. Minařík jenž dovedl objevovat poklidnou poezii všedních dnů (spolužák a věrný kamarád největšího z generace Antonína Slavíčka).
Obrazy Karla Chaby jsou samozřejmě zcela jiné – neprocházejí bez povšimnutí stoletím, v němž kubismus byl záhy vystřídán surrealismem. Přitom v malířské hutnosti a lapidárnosti jakoby připomínaly strohou skladebnost a působivou hieratičnost pražských domovních znamení. A ještě něco: Jak se Praha posledním časem začíná opravovat a staré domy se zbavují někdejší zanedbanosti, špíny a lhostejnosti, jakoby jejich probuzené barvy se místy dovolávaly jasné tonality a zklidnělé lyričnosti obrazů Karla Chaby. Žel, bez jejich niterného ticha a pohody.
Prof dr. Jiří Kotalík
Praha 1995

Životopisná data
1925 3. srpna se Karel Chaba narodil v Sedlci, v okrese Benešov
1939–44 vyučil se kuchařem, začíná malovat
1945 přichází do Prahy
1955 soustavněji se věnuje malířství
1958–60 pracuje jako kulisář v pražském divadle Rokoko
1960–62 pracuje jako topič v Uměleckoprůmyslovém muzeu v Praze
1960 první výstava prací Karla Chaby v Divadle E. F. Buriana
1962 přijetí Karla Chaby do Svazu československých výtvarných umělců
1964 poprvé reprezentuje české naivní umění v zahraničí (Rotterdam, Paříž, Stockolm)
1980 zařazení obrazů Karla Chaby do sbírky moderního umění Národní galerie v Praze
(Z knížky Františka Dvořáka Karel Chaba, Odeon 1990)

In: http://www.rabasgallery.cz/k_v/vystava_info.php?jazyk=cz&what=3&file=xml/1996/19961010karel_chaba___obrazy__grafika.xml