Seznam děl umělce Istler Josef

(*13.11.1919 - †19.6.2000) - český malíř a grafik
Josef Istler je téměř autodidakt, malířství se neučil kromě nedlouhého soukromého studia v Jugoslávii u málo významného malíře (1938-39). Podstatně více jej ovlivnil kontakt s K. Teigem a Toyen (1941). V roce 1942 spoluzakládal skupinu RA, od roku 1946 se účastnil hnutí Phases. První souborná výstava Istlerova díla se uskutečnila v Brně roku 1946. Dnes jsou však Istlerovy práce zastoupeny v mnohých domácích i zahraničních sbírkách.
V raném období jej zaujaly motivy předměstského života, ale za války a okupace (1941) se přiklonil k surrealismu (Civilizace, 1943) a ovlivnilo ho fantazijní umění (Pavučina, 1943; Požár, 1945). Následující Istlerova tvorba se tak ubírala ve dvou souběžných liniích: jedné snové a druhé abstraktní, která se postupně sbližovala s proudem, reprezentovaným pařížským stylem "lyrické abstrakce". Od roku 1949 vystavoval společně s mezinárodní skupinou Cobra, sdružující umělce experimentálního uměleckého směru. Spolupracoval rovněž se surrealisty kolem K. Teigeho. Koncem 50. let postupně stále více převládala nezobrazující malba, až se na počátku 60. let Istler stal předním tvůrcem "strukturální" abstrakce (Kříž, 1978; Hlava, 1989). Věnoval se i monumentálním zakázkám (výzdoba letiště Praha-Ruzyně, 1969). Významnou grafičkou je i jeho dcera Clara.
In: KDO BYL KDO v našich dějinách ve 20. století
******
Nejcennější ze všech dnešních stavů je stav neutuchající zvědavosti, duševní pochybnost a stálý kritický postoj vůči vlastnímu já, totiž daným schopnostem a možnostem.
- Josef Šíma: Kaleidoskop

Ďábelský nezmar Josef Istler
K danému statu quo našeho vizuálního umění bylo řečeno v tom či onom smyslu mnohé slovo a popsány tuny papíru. O Josefu Istlerovi se dlouho spíše jen šuškalo. Naštěstí však skončila doba hájení slabých výhonků a výtvarné artefakty Josefa Istlera v tomto svobodném kontextu dostávají novou dimenzi, dalo by se říci dimenzi substanciální, umožňující vidět vnějšek jako průmět vnitřních vztahů; jev "normálníma" očima nezachytitelný.
Není pochyb o tom, že introverze, obtížnost či nevyslovitelnost mohou umělce izolovat, mohou jej dovést do říše větrných zámků. Josef Istler jako bájný Odysseus vynáší z podsvětí na světlo poznatky, které svou utajenou silou vyzařují do budoucna, zatímco ztroskotávají násilné pokusy chatrných talentů, kteří se rozhodli poznávat svět lidí jen s pomocí reprezentantů kladných a záporných sil, bez kreativních proměn. Dávno naštěstí neplatí tvrzení, že by umění mělo být jen názornou kopií skutečnosti. Jak ale dokázat, že určitý artefakt je pravdivý, zatímco jiné nejsou? Tím, že je koherentnější než druhé? Ale to by bylo pouze formální hledisko, protože každý umělec má v sobě tendenci k totalitě a tím k vnitřní koherenci a záleželo by pouze na jeho obrazotvornosti, jak tuto tendenci dokáže realizovat.
Josef Istler hledá nový řád, své novus ordo, tvář, která prosvítá z magické směsi nalezených prvků. Jeho základní tematický okruh imaginativního a ireálného vizuálního umění postrádá jakékoli známé měřítko botanické či zoologické, protože je zpracován mechanismem zhuštění, tj. snově. Častým impulsem v široké imaginativní větvi jeho fantaskního umění jsou představy a sny. Dílo v nich vzniklé je přesvědčivě originální: notně bizarní, ale nepostrádá estetický smysl pro nesmysl. Tvarově přinejmenším zvláštní, přitom organicky a kompozičně vyvážené. Stále neuzavřený cyklus Hlavy, který je v Istlerově tvorbě rozprostřen jako červená nit tažená z roku 1958, se zrcadlí i v tomto výběru z cyklu Kompozice (1995); osamocené stély, brána kamsi, Kristův kříž, rozčepýřený opeřenec, golemovský Kyklop, keltské megalitické památníky a stovky dalších tvarů si lze představit pod umělcovými artefakty. I přes neuchopitelnou imaginaci zde nechybí dokonalý smysluplný řád. Přesněji to vystihl Goya, když řekl, že "fantazie opuštěná rozumem plodí nemožné příšery, spojena s ním je matkou umění a pramenem jeho zázraků".
Základem tvorby monotypů Josefa Istlera je barevný iris ručně navalovaný na litografický kámen. Po otisknutí barevné hmoty na papír je ještě za čerstva umělcem špachtlí a válečkem dotvářen přímo na papíru. Jde o jakési art action - promyšlené umění, na jehož tvorbu zbývá několika minut. "Náhoda slouží poučeným", komentuje svoji tvorbu monotypů sám umělec. Monotypy Josefa Istlera - jako ostatně celé umělcovo dílo - jsou grafologickým poselstvím, zrcadlem hluboké umělcovy osobnosti. Jde o popření a znovunalezení figurace s následným nástupem dynamického akčního prvku. Přitom autor nespoléhá pouze na gesto, na výraz, jež dává takřka okamžitá myokinetická projekce, potlačující veškerou snahu o kresebnou strojenost. Navazuje po svém způsobu na paranoicko-kritickou metodu surrealistů. Nánosy výrazné barevnosti až jedovatosti jakoby surově zraňoval a zanechával na papíru stopy tvarů po zprostředkujících nástrojích. Současně však nastává "elipsování" jako proces uvolnění, realizování syntetické invence, jakýsi opak zraňování. A k tomu všemu přibývají náhodné stopy podobné kapkám slz. Konečný tvar dostává monotyp prorůstáním a kontrolou zahuštěných forem, kdy vzniklé výtvarné symboly evokují biologický systém i jakousi vzdálenou představu komunikace s neznámými bytostmi třetího druhu. Josef Istler lokalizuje shluky, rozrušuje barevnost, nechává působit další vrstvy, brutálně a něžně zároveň destruuje původní barevné nánosy. Svérázné je i propadávání a stupňování barev. Výsledkem je monotyp s přemírou plastických fines.
Dvanáct v kalendáři reprodukovaných monotypů je vybráno z uzavřeného cyklu Kompozice, majícího okolo třiceti čísel. Nezmar Istler vše vytvořil v krátké době ve svých sedmdesáti šesti letech (!). Generace velkých jmen, kterými jsme se mohli chlubit světu, odešla postupně na věčnost. Josef Istler je posledním žijícím (a denně tvořícím) představitelem české avantgardy (ze slavné skupiny RA zůstali jen básníci L.Kundera a Z.Lorenc). O to smutnější je, že po letech, kdy při pouhém vyslovení jména Istler naskávaly odpovědným činovníkům pupínky, nemá tato legenda svoji profilovou monografii...
Dr. Vilém Stránský
Praha, červen 1995

*************
The most precious of all conditions today is the condition of incessant curiosity, emotional doubt and a constantly critical attitude of one's own self, one's abilities and possibilities.
Josef Šíma: Kaleidoscope

Josef Istler Devilish Die-hard
Many words and tonnes of paper have been used to describe the status quo of our visual art in one sense or another. For a long time, Josef Istler was only talked about in whispers. Fortunately, however, the days of the frightened rabbits are over, and the artistic artefacts of Josef Istler, in this free context, are taking on a new dimension, one could say a substantial dimension, enabling a vision of the exterior as a projection of internal relations, a phenomenon invisible to the "normal" eye.
There is no doubt that introversion, difficulty or lack of expression may isolate an artist, may carry him into the realm of castles in the air. Like the mythical Odysseus, Josef Istler brings out from the underworld, into the light of day, knowledge which is the hidden force radiating into the future, while the forced attempts of frail talent fails, talent which has decided to get to know the world of people only with the aid of representatives of positive and negative forces, without creative transformations. Fortunately, it has been a long time since the claim that art should only be a vivid copy of reality. But how can one show that a certain artefact is genuine whereas others are not? The fact that it is only more coherent than the others? But this would only be a formal standpoint because every artist has a tendency towards totalitarianism and thereby to internal cohesion, and all would depend only on her/his imagination as to how she/he could to realize this tendency.
Josef Istler is seeking a new order, novus ordo, a face which shines through a magical mixture of discovered elements. His basic thematic circle of imaginative and unreal visual art lacks any known botanical or zoological criterion because it is a compiled mechanism of concentration, i.e. of dreams. A frequent impulse from the broad imaginative branch of his fantastic art concerns images and dreams. The resulting work is convincingly original: considerably bizarre, but not lacking aesthetic sense for nonsense. Peculiar in shape to say the least, while balanced out organically and in composition. The endless cycle "Head" which is Istler's work, laid out like a red thread stretching from 1958, is also reflected in this selection from the cycle "Composition" (1995): isolated stelae, a gate to somewhere, Christ's cross, ruffled fledgling, Golemlike Cyclops, Celtic megalithic monuments and hundreds of other shapes may be imagined that are depicted in the artist's artefacts. Despite the incomprehensible imagination found here, the perfect and meaningful order is there. Goya captured it more accurately by stating that "fantasy abandoned by reason creates impossible monsters and together with it there is the mother of art and the source of its miracles".
The basis for the creation of monotypes is the coloured Iris rolled out onto lithographic stone by hand. After printing the coloured substance on paper, it is then shaped by a spatula and paintroller directly on paper by the artist. This involves some sort of artistic action, well thought-out art, for which only a few minutes still remain. "Coincidence services instruction" is the comment made by the artist himself about the creation of his own monotype. The monotypes of Josef Istler as well as the other work of the artist are a graphological message, a reflection of the artist's profound personality. It concerns a denial and rediscovery of figuration with the subsequent dynamic action element. At the same time, the author does not rely merely on gesture, expression which provides an almost immediate myokinetic projection, suppressing all attempt at affectation of drawing. In its own way, it continues from the paranoic-critical method of the surrealists. The layers of lucid colour and poison appear to injure brutally and leave behind on paper a trace of shape made by the tools used. However, simultaneously the "ellipse" occurs as a process of relaxation, the realization of synthetic invention, a sort of opposite effect to injury. On top of all this, there is an increase in the haphazard tearlike traces. The monotype acquires its final shape with the breakthrough and control of concentrated forms, when the appearing artistic symbols evoke the biological system and a sort of distant idea of communication with unknown beings of the third kind. Josef Istler localizes clusters, disturbs colour, leaves further layers to take effect, brutally, but likewise delicately, destroys the original colour layers. What is distinctive is the sinking and layering of colours. The result is a monotype with an excess of plastic subtleties.
Twelve of the monotypes reproduced in a calendar have been selected from the completed cycle "Composition" containing about thirty numbers. Istler the die-hard created everything in a short space of time, when he was seventy-six years old (!). A generation of great names of which we could boast about in the world, have gradually departed forever. Josef Istler is the last remaining (and daily creative) representative of the Czech avant-garde (of the famous RA group, only the poets Ludvík Kundera and Zdeněk Lorenc are still alive). Sadder still is the fact that for years, when authorized functionaries broke out in spots at the mere mention of the name Istler, this legend has no monograph.
Dr. Vilém Stránský
Prague, June 1995