(*11.10.1929-†15.6.2005)
Narozen 11.10.1929 v Turnově. Studoval na odborné šperkařské škole v Turnově v oddělení rytí drahokamů. Studium na AVU v Praze zahájil v přípravce u K. Mináře, po roce studoval u M. Holého (1946 - 1949). V roce přijetí na AVU se
(*11.10.1929-†15.6.2005)
Narozen 11.10.1929 v Turnově. Studoval na odborné šperkařské škole v Turnově v oddělení rytí drahokamů. Studium na AVU v Praze zahájil v přípravce u K. Mináře, po roce studoval u M. Holého (1946 - 1949). V roce přijetí na AVU se stal členem reprezentačního družstva lyžařů. Od 1955 ilustruje. 1958 spoluzakládá tvůrčí skupinu M 57 (L. Karoušek, V. Karoušek, J. Novák, F. Peterka, R. Plachta, M. Preclík, J. Rada, V. Tesař, M. Truksa). Od 1987 člen Nové skupiny. 1989 se připojil k iniciativě kulturních pracovníků za propuštění V. Havla a ostatních nespravedlivě vězněných. 1992 otevřel v půdních prostorách Boučkova statku V Malé Skále galerii výtvarného umění, kde shromáždil sochy, obrazy a grafiku více než osmdesáti našich autorů 20. století. S P. Ulrychem vydal v nakladatelství Paseka Deníky malíře srdcem (1997), svérázný cestopis z let 1963 - 1997, kde vedle výtvarné zkratky zaujme i zkratka literární, expozice myšlenek, umocněných kresbou a koláží. Zastoupen ve sbírkách NG Praha, MG Brno, AJG Hluboká nad Vltavou, Galerie hlavního města Bratislavy, GVU Ostrava, OG Olomouc, GU Karlovy Vary a jinde. In: Slovník Českých a slovenských výtvarných umělců, Ostrava, 1999
* * * * *
Jíra absolvierte die Kunstakademie in Prag. Er erhielt 1969 den ersten Preis beim zweiten Prager Salon. Er war Mitglied der Gruppe M57. Für Werke von Bohumil Hrabal und Ivan Olbracht schuf er bekannte Illustrationen. Zudem ist er mit verschiedensten Großgemälden in der Tschechischen Republik bekannt. In: http://de.wikipedia.org/wiki/Josef_J%C3%ADra
* * * * *
JOSEF JÍRA (67) patří k nejznámějším českým malířům současnosti. Jeden ateliér má v Praze, kousek od Wilsonova nádraží, a druhý ve svém rodišti -- Malé Skále. Kdekomu tyká, nebere si servítky, ale nespisovná slova říká svým způsobem půvabně. "Vy novináři víte o člověku hovno, nejdřív si o mně něco přečti, ať se nezdržujeme zbytečnejma kecama," řekl při našem prvním setkání.
Kousek pod hradem Frýdštejnem, vysoko na stráni nad silnicí, kdysi Saskou cestou vedoucí z Turnova přes Malou Skálu na sever, stojí chalupa, kde se říká U Strnadů. Josef Jíra v řeznické kazajce právě vychází na dvůr. A tak nám ze všeho nejdřív ukazuje své čtyři koníky -- poníka, tarpana a dva huculy. A ve stáji vychrlil něco jako expresionistovo curriculum vitae.
"Je mi sedmašedesát, vyrůstal jsem před válkou, ve škole jsem se díval na obraz tatíčka Masaryka, pak na Beneše, platilo heslo Pravda vítězí, ale než jsem se rozkoukal, už tu bylo Heil Hitler, a než jsem se znova rozhlídnul, bylo tu Čest práci. Ta hesla byla synonymem doby. Dnešku bych nepřál, aby se jeho synonymem stal americký šoubyznys. Když jsem tohle řekl loni na vernisáži mojí výstavy, pár lidi mi spílalo. Jako by nevěděli, že šoubyznys je na to, aby všichni zapomněli a zhloupli."
Na malířově ruce září snubní prstýnek. Loni na podzim se oženil v maloskalské zámecké kapli svatého Vavřince. S přáteli -- třeba s malířem Vladimírem Komárkem -- ji pomáhal obnovit, na stěnách visí jeho Křížová cesta, čtrnáct obrazů. Paní Jírová vaří pro návštěvu kafe. Servíruje chleby se sádlem a taky skleničky s něčím ostřejším pro zahřátí.
"Dvě věci mě uchránily před chlastem. Ta první -- najednou jsem si uvědomil, že bych sklouzl. Byli jsme na flámu s Jirkou Kolářem a Fremundem, došly prachy, doma bylo sto dolarů, já si je vzal jako půjčku. A za dva dny Vilma, moje první žena, která už nežije, povídá: Prokristapána, tady byly ty dolary, je to blbý, ale nevzal jste si je někdo? A já míchal kafe a držel hubu! To si pak uvědomíš: Když v sobě nemáš někde bariéru, můžeš všechno! Tak jsem si vzal kartáček na zuby a šel ke Skálovi. Na tři měsíce mezi opilce. Tam člověk poznal, co je relativní svoboda venku.
Ta druhá věc je, že jsem nikdy nemaloval, když jsem měl třeba jen jedinýho panáka. To je asi dar od Boha. Medek a další u malování pili, ale to potom nevíš, jestli k tomu, abys maloval jako Max Ernst, potřebuješ chlast, LSD, nebo bůhvíco."
SMRT OBRAZŮ
Z ateliéru je rybníček před domem vidět jako na dlani, na břehu si ve sněhu hrají tři psi Jírových. Malíř sáhne do stolu pro svůj deník od Apolináře. Kresby tužkou a propiskou střídají texty v hrabalovském tónu. S Velkým Pábitelem jsou přece kamarádi. Navíc mají malíři svou typickou mluvu.
Psi přiběhli od rybníka do ateliéru, hrubosrstá jezevčice Džesinka se v předsíni otřela o některý z obrazů opřených o zeď, má zelenočervený zadek. Přerušuje hovor nad dalšími deníky. Z cest do Gruzie, Paříže, Moskvy, Izraele. Akvarely, kresby tužkou a koláže spojují kratší či delší texty, materie na knížku.
"Uměl bych fotografovat a točit kamerou, ale já na cestách radši píšu a kreslím do deníku. Fotografie ukážeš před vánocema tetičce z Dolánek, žes byl tam a tam, a je to odbytý. Ale litera napsaná zůstává svědectvím. Hrabal mí říká: Člověče, tvý deníky jsou víc než tvý obrazy. Kdysi jsem ještě psal hodně dopisů, ale radši je nepíšu. Moji kamarádi, vyléčený alkoholici a feťaři, mají totiž hodně času a zavalili by mě korespondencí."
Paní Ivana volá, že je hotový oběd. Nad vonící houbovou polévkou padne zmínka, že na páně Jírových výstavách je u dosti obrazů cedulka NEPRODEJNÉ. To má malíř své obrazy tolik rád?
"Rád ne, rád mám tuhle polívku. Ale jsou obrazy, o kterých si myslím, že patří určitým lidem. Proto nechci, aby si je kupovali jiní. Až umřu, ty lidi tyhle obrazy dostanou. A taky si nechci, když dělám výstavu, obrazy půjčovat. Čím víc obrazů ubyde, tím jsou výstavy chudší o určité polohy."
BALDACHÝN TAJEMNA
Přijde řeč na loňský střet s Milanem Knížákem. Rektora Akademie výtvarných umění popudilo, že Josef Jíra, kterého označil za "oblíbence totalitních vládců" , vystavuje své obrazy v budově Parlamentu. Malíř takovou "nálepku" odmítá. Knížákovi odpověděl otevřeným dopisem. Teď líčí, jak byl kdysi málem uvězněn pro urážku prezidenta Novotného a jak ho nedlouho před Listopadem estébáci v Jablonci vyslýchali svlečeného do trenýrek. Konflikt s Knížákem, který je o jedenáct let mladší, považuje za střet více méně generační.
"Dnešní generace nikdy neviděla, jak se zabíjí králík, natož aby byla schopná sama ho zabít. Ale mluví a píše o smrti a jiných tématech, aniž by se jich dotkla. Lehce háže vinu za svou situaci na ty, co byli před ní. A já se ptám: Jak by absolvovala válku a éru stalinismu? Možná by byla daleko umazanější. A pak je tu ještě něco podstatného. Pořád vládne trend devatenáctého století, kdy všichni padali na prdel před rozumem. Protože někam přijela lokomotiva. Sama, netáhli ji koně. Naše myšlení je stále myšlením minulého století. My nevíme, že břemeno zvedneš silou vůle, že to tu už bylo. A jen málo tušíme, že proti logice a materialismu se pod baldachýnem tajemna cosi napíná."
Historik umění František Dvořák přijel onehdy na Malou Skálu s autokarem Američanů, ale malíř Jíra potřeboval pracovat, a tak návštěvníky nepřijal. Dneska se tomu směje.
"Kdyby k nám do chalupy náhodou dva dny nikdo nepřišel, byl bych strašně šťastnej, že můžu v klidu malovat. Ale to už se aspoň rok nestalo. Když se dostanu k malování, hodinu a půl se s tím musím potrápit. Pak se chytnu a je to dobrý. Mohl bych postavit zeď dva metry vysokou, naštípat dříví, navozit hnůj, ale to pro mě není práce. Pokud si nezamaluju, a třeba blbě, nedotknu se toho, tak jsem neuspokojenej. Kamarád Karlík Šulců říká: Do kostela chodím, ale když někdy nejdu, celej tejden mi něco chybí."
CVOK JEDEN
Výtečný, ale sytý oběd nám pomáhají dojíst psi, zejména vlčák Dominik má vysokokapacitní útroby. Řeč se stočila na to, jak malíř sám pozná dobrý a špatný obraz.
"To máš jako s biblí; aby ti něco dala, musíš jí věřit a ne zkoumat, jak do Panny Marie vstoupil Duch svatý. Říkal jsem to už komunistům: Nemusíte poznat, že jde o hřích, ale určitě poznáte, když šlápnete vedle. A podobně pozná malíř úspěch, to nešťastný štěstí, krásný mrazení, kdy se dotkne lemu nekonečna. Pak se ti to třeba pár let nestane a strašně se ti po tom stejská. Žádné milování ani žádná nenávist to nemůžou nahradit."
Do hovoru zasahuje paní Ivana: "Myslím, že Josef za špatné obrazy považuje ty, u kterých nemusí přemýšlet. Když jde do přírody a maluje chalupu nebo kopec. Zatímco nad olejem Jezdci z Apokalypsy musí přemýšlet, jak to do obrazu dostat."
"Ivano, řeklas zajímavou věc, ale bezprostředních obrázků si vážím víc. Třeba támhletoho," ukáže na stěnu nad manželčiným lůžkem. "Když jsem ho dělal, drželas nade mnou deštník."
"Byla děsná slota, vítr, déšť. V duchu jsem si říkala, cvok jeden, zrovna teď musí tohle malovat," usmívá se paní Jírová.
"Musel jsem, i když dodnes nevím proč. Obrázek byl hotovej za dvacet minut. Na něm je nejcennější jeho bezprostřednost. To je exprese. Klee nebo Malevič si své čtverečky mohli líp nebo hůř sestavit, ale tohle je neopakovatelný. A nepotřeboval jsem skoro štětec, maloval jsem hlavně prstama," říká a předvádí, jak palcem udělal lodní bok. "Když jsem skončil, poněvadž jsme byli v Norsku a protože už je člověk trochu zkurvenej, tak si říká, já to taky musím prodat. Proto tam rychle namaluješ norskou vlajku. Nemusí tam být, ale snad tomu dává pravdivost."
Pan Jíra uléhá po obědě na gauč. Říká, že se teď vy ...na umění. Protože při trávení se odkrvuje mozek a plácali bychom nesmysly. Na videu pouští dokument, který o něm natočila ČT. Za okny je mráz a sníh, na obrazovce malíř s paletou na letní louce, s rybářskými pruty u Jizery, s koňmi před domem ...
"Lidi mi říkají: Tady to je ráj, pane Jíra. Není, odpovídám. Protože každý den musíš vykydat hnůj. Ale je to krása. A začínáš čím dál víc rozumět svým kořenům. Tomu, jak tady tví předkové žili. Třeba z toho ještě něco udělám. Anebo neudělám. To je jedno. A víš, co byl velký Hrabalův omyl? My spolu pili a měli se rádi, ale on chtěl ve mně vidět pražskýho dandyho. Uměl jsem si uvázat šáteček. A hospody, chlast, holky -- všechno tu bylo. Ale já nechtěl dandyho hrát. Ta moje sláma koukající z bot mi byla vždycky příjemnější. A dneska, když jdu ke koním, je pro mě vůně stáje krásnější než všechny chanely."
PAVEL KOVÁŘ In: http://www.jedinak.cz/stranky/txtjira.html
* * * * *
Grafiky, desky a plechy Josefa Jíry
Malíř a grafik Josef Jíra se letos na podzim dožil 75 let, ale protože od jara tráví většinu času v nemocnicích, významné životní jubileum nemohl oslavit s přáteli tak, jak by se slušelo. Přesto o sobě vydal dlouho připravovanou publikaci Josef Jíra - malíř a grafik - výběr z díla, pro níž vybral 140 obrazů, takových, o nichž se domnívá, že nejlépe vystihují to, oč jako malíř usiloval od chvíle, kdy se začal o malování zajímat, čemu obětoval celý svůj až po okraj bohatě naplněný život. Obrazovou část doplnil vlastním ručně psaným a fotografiemi provázeným dvanáctistránkovým životopisem, v němž připomenul to, co v životě považoval za nejdůležitější.
Vznikla tak kniha se všemi přednostmi (i nedostatky) autorova subjektivního pohledu na vlastní život a tvorbu, nikoliv klasická monografie, ačkoliv by si ji jako umělec tohoto formátu a významu zasloužil. Ale Jíra dal lidem ve svém okolí vícekrát na vědomí, že o ni nestojí...
Jeho manželka I. Jírová vydala k jeho letošnímu jubileu dvanáctilistový Kalendář Josefa Jíry na rok 2005 s reprodukcemi jeho obrazů. Samostatná publikace byla věnována také jeho v Jičíně vystaveným portrétům. U příležitosti letošních oslav státního svátku 28. října udělil prezident republiky Václav Klaus Josefu Jírovi vysoké státní vyznamenání - Medaili Za zásluhy.
Uměnímilovná veřejnost se s Jírovou tvorbou letos zatím setkala na třech výstavách: v květnu s obrazy ve Vile Portheimka a grafikou v Galerii SVUG Hollar v Praze, v listopadu s portréty ve výstavní síni Regionálního muzea a galerie v Jičíně. Letošní jubilejní výstavní cyklus uzavře přehlídka grafiky, desek a plechů v Pojizerské galerii semilského muzea. Zahájena bude v sobotu 11. prosince odpoledne a potrvá do konce ledna příštího roku.
Josef Jíra byl a pro veřejnost zůstane především malířem,tvůrcem obrazů se silným emociálním nábojem,ale také se vztahem k rodnému kraji, jeho tradicím a kulturním hodnotám. O grafiku se až do konce 60. let zajímal jen okrajově. Až začátkem 70. let se situace změnila. Měl již v té době jisté zkušenosti jak s dřevořezem, tak se suchou jehlou. Suchá jehla mu ale pravděpodobně byla ze všech technik ze začátku nejbližší proto,že nepotřebovala zdlouhavou technickou přípravu desek, takže se mohl jejím prostřednictvím výtvarně vyjadřovat bezprostředně.
První větší kolekcí suchých jehel doplnil výstavu obrazů v turnovském muzeu roku 1979 snad proto, aby si ověřil, jak na ně veřejnost zareaguje. Ohlas byl větší a příznivější, než patrně předpokládal,a proto o rok později uskutečnil první samostatnou výstavu grafiky v semilském muzeu. Zahajoval mu ji V. Komárek a zhodnotil ji i v prospektu, který výstavu provázel.V roce 1981 představil svou grafiku v ještě vytříbenějším výběru v Galerii Fronta v Praze. Tentokrát vystavenou kolekci svým zamyšlením doprovodil přítel-spisovatel B. Hrabal. Ačkoliv nás od napsání zamyšlení dělí bezmála čtvrt století, alespoň něco z něj stojí i po tak dlouhé době za připomenutí, protože z aktuálnosti nic neztratilo:
„Jírovy grafiky mají v sobě vždycky něco z legendy, lze z nich číst. Hodnoty jeho grafických listů jsou uloženy jen v poselství čar a barevných tónů, které vycházejí z hlubokého zážitku, zmezních situací, do kterých se Jíra dostal nebo byl do nich vtažen, plocha měděné desky je zjizvena mocnými vrypy a tahy a šrámy jehly, jejíž rukopis nejen opisuje to, co se stalo Jírovým traumatem, ale i tím, co během aktivní grafiky navíc narostlo při práci a prací ...
Těmi grafickými listy, jak se zdá, končí to jisté údobí, ve kterém ještě umělec je strážce a zachraňovatel lidského utrpení i štěstí. Je strážcem jistých morálních hodnot, obecných lidských mezních událostí, které zástupně prožívá sám na sobě, aby je potom předal lidem v pevné víře, že to, co se přihodilo jemu, přihází se i těm ostatním, jenomže ti druzí o tom neradi mluví, nebo to nedovedou vyjádřit. Josef Jíra tedy na svých listech jednotliviny lidských životů dohání až na samostatnou krajní mez, aby tam zazněla podstata lidského bytí... Pracuje jehlou směrem k aktivní grafice, mocnými gesty zadrhává do kovu, nechává stopy tvůrčího procesu, zraňuje plochu, tak jako jeho srdce má jistě několik jizev po předchozích infarktech.
Zachází s měděnou deskou velice brutálně jen proto, aby tím víc vynikl jeho dar lidem, ta růže vhozená vstříc množinám lidských osudů. Jeho grafické listy jsou jako výbuchy načasovaných pum uprostřed lidové slavnosti, lidská neštěstí, havárie hromadných srážek na náledí lidských osudů, neboť měrou všech Josefových věcí je člověk a mírou člověka je Jíra sám.
Jeho grafické listy nesou stopy depresivně maniakálního vedení jehly směrem k poselství, v jeho grafikách je i hmatový prožitek, jsou Křížovou cestou, oblouky nikdy nedostavěného mostu, navršením smutku a zoufalství, ze kterého se lze dostat jedině pokusem o útěk směrem vzhůru, stropem - jak doktor Faust unesený z pražského bytu, sám Goethe unášený a nesený božstvem překážek. Grafické listy jsou též protokoly a postupy při operaci, přemýšlení o posledních věcech člověka, každý grafický list jeho psychoanalytický text, tajemství vyšeptané do staré vrby, jeho seriál grafických listů, to je dlouhá a nikdy nekončící Zeď nářků, zeď, která nedává rozhřešení. Aby mohl vyjádřit tragická předsevzetí své touhy, inspiroval se nejen Munchem, ale sestoupil po žebříku času až k lidovým kresbám gotiky, k raně románským zprávám naivních kreslířů fresky, nikoliv aby napodobil, ale řekl, že není na světě sám, aby vzdal poctu i Marcu Chagallovi. Tak jeho každý grafický list je zaokrouhlený a vnitřně zcelený, každá jeho grafika je vždy očekávána grafikou předchozí, zrovna tak jako tou grafikou, která přichází a ještě přijde. Lze říci, že si tak svými pracemi vytvořil svůj osobitý styl, ve kterém kralují jednoocí, růže hozené jako granát někomu v obraze vstříc, rozbití manekýni a hromádky krásného neštěstí.
Josef Jíra velice často umírá, aby vždycky vstal z mrtvých, aby jsa živ, střežil podstatu a tvar a střed své touhy, kterou nikdy nezradil…“
Na přelomu 70. a 80. let vytvořil Josef Jíra první dřevořezy, mezi nimiž zaujaly výjimečné postavení touto technikou provedené ilustrace ke sbírce balad K. J. Erbena Kytice. K tisku použité desky po několika otiscích přeměnil na domalované a kovem dotvořené závěsné objektydesky. Koncipoval je tak, že působivé nebyly jen otisky z nich, připomínající častěji v detailech neopakovatelné monotypy, než klasické grafické listy, ale také samotné desky-obrazy. Proto je dotvořil barvou i plechy tak, aby z nich byla výtvarná díla ještě přesvědčivější, než otisky na papíře. Od konce sedmdesátých let se k Erbenově Kytici ve své tvorbě vrátil ještě několikrát.Vyvrcholením jeho zájmu oni měla být malovaná okna,k jejichž realizaci nedošlo.
Tenkrát, na přelomu 70. a 80. let, se v Jírově tvorbě poprvé objevila nová poloha - do dřeva řezané reliéfní desky, z nichž k jistě nejpozoruhodnějším patří o několik let pozdější Deska mých předků - Velikonoční (1986), Ipari - Gruzie (1986), Panský hřbitůvek - In memoriam Zachariáše Römische (1986),Znamení (1986), Job (1986), Partie z Jizerských hor (1987), Můj betlémek (1990), Moje Svatá Trojice (1993), Křížová cesta (1990) a XIV zastavení Křížové cesty pro obnovenou zámeckou kapli na Malé Skále (1996), Starozákonní deska I a II (2002) aj.
Jírův přístup ke grafice je na dnešní poměry nevídaný a v ničem si svou odpovědností k ní nezadá s pojetím těch našich a světových tvůrců, kterým velice záleželo na tom, aby také grafika zůstala individuální tvorbou, nebyla zneužívána k masovému rozšíření, a proto bedlivě střežili omezený a předem stanovený počet tisků. Zásadně odmítali dodatečné dotisky z původních desek. Aby tomu zabránili, tiskové desky buď mechanicky poškodili, nebo přetvořili, zatím co dnes z nich někteří grafici - v případě zájmu - pořizují otisky málem do nekonečna s tím, že jejich číslování od jedničky i vícekrát zopakují. Ani Josef Jíra se podobnému kupčení se svou grafikou nikdy nesnížil, a když si přestal grafiky sám vlastnoručně pořizovat, každou alespoň doplnil drobným barevným detailem, aby jí tím zajistil autorskou autenticitu. Plechové ani dřevěné desky po pořízení velice omezeného počtu číslovaných tisků neničil, ale domalováním přetvářel na nová díla. V Pojizerské galerii semilského muzea budou suché jehly, plechy, dřevořezy a desky Josefa Jíry,včetně ilustrací k Erbenově Kytici, představeny v dosud nejreprezentativnějším výběru. S nimi bude vystaven také Jírův rozměrný obraz Pocta K. J. Erbenovi z roku 1978.
ANTONÍN LANGHAMER
In: http://www.semily.cz/info/zpravy/info_muzeum_jira.htm
Fotografie