Seznam děl umělce Zoubek Olbram

(*21.4.1926 - 15.6.2017 Praha) - český sochař Olbram Zoubek byl žákem Vysoké školy uměleckoprůmyslové, kterou zakončil roku 1952 v ateliéru J. Wagnera. Stal se členem Unie výtvarných umělců, skupiny Trasa (v letech 1958-69), od roku 1987 Nové skupiny, kde je od roku 1988 předsedou. Od roku 1991 je Zoubek rovněž členem obnovené Umělecké besedy. Jeho manželkou byla významná sochařka E. Kmentová. Na přelomu 50. a 60. let se již vyhranil Zoubkův osobitý styl. Figurální plastiky mají charakteristicky redukované tvarování, výraznou vertikalitu a rozrušený povrch; v poslední tvorbě se odráží vnitřní spřízněnost s antikou (například Vzpomínka na Agamemnóna, 1985; Ménelaos, 1986; Ífigenie před obětí, 1986). Výrazným způsobem se Zoubek zasloužil o rozvoj naší architektonické plastiky. Zoubek navíc patřil mezi umělce, kteří odmítali být konformní s komunistickým režimem. Mimo jiné je autorem posmrtné masky J. Palacha (1969), kterou po nástupu "normalizace" skrýval až do listopadu 1989. In: http://www.libri.cz/databaze/kdo20/search.php?zp=4&name=ZOUBEK+OLBRAM * * * * * Olbram Zoubek (nar. 21. dubna 1926 v Praze), 1945-1952 studoval na VŠUP v Praze u prof. Wagnera. 1951 začal s restaurátorskou prací, specializoval se na renesanční sgrafito a kamennou plastiku. V roce 1958 se stal členem tvůrčí skupiny Trasa, kde byl až do jejího zániku v roce 1970. 1966 se účastnil mezinárodního sochařského sympózia v St. Margarethen v Rakousku, 1969 sejmul posmrtnou masku J. Palacha, na výstavě Socha a město v Liberci obdržel cenu Matyáše Bernarda Brauna III. stupně, účastnil se mezinárodního sochařského sympózia u Ferdersee v SRN. Na 2. pražském salónu v domě U Hybernů v Praze získal I. cenu SČVU, provedl náhrobek J. Palachovi, 1970 provedl náhrobek J. Zajícovi. V době tzv. normalizace nemohl svobodně tvořit, věnoval se proto restaurátorství. Od roku 1974 jako vedoucí skupiny skvělých a stejně režimem postižených výtvarníků Václava Boštíka, Zdeňka Palcra a Stanislava Podhrázského po 17 sezón restauroval plášť renesančního zámku v Litomyšli. V roce 1987 se stal zakládajícím členem a předsedou Nové skupiny v Praze a na výstavě v Trenčíně získal I. cenu. 1988 podepsal Několik vět, 1989 se v Praze účastnil listopadového převratu jako člen akčního výboru SČVU, zakládající člen obnovené Umělecké besedy. 1990 mu byla udělena Národní cena ČR, 1994 definitivně ukončil restaurátorskou činnost, 1996 mu byla udělena státní cena, obdržel medaili MU v Brně, 1997 cenu města Litomyšle, 1998 stříbrnou medaili Hl. m. Prahy. Od roku 1999 starosta Umělecké besedy. Olbram Zoubek žije v Praze a v Litomyšli. In: http://sklepeni.smetanovalitomysl.cz/olbram-zoubek/ * * * * * Olbram Zoubek was born in Prague on 21st April 1926. Though he studied at a technical secondary school, his interest in modelling was supported by his parents. Soon after the Second World War, after a brief practical experience in a stone-cutting workshop, he started studying sculpture under Prof. Josef Wagner at the Academy of Arts, Architecture and Design in Prague. He completed his studies in 1952. The first years of his studies were encouraging: they took place during the period of freedom. After 1948 the atmosphere of freedom changed into the hegemony of ideological dogmas, purges and fear introduced by the communist regime. Professor Wagner defended himself and his students against these impacts. He acquainted them with the techniques of conservation, so until the 1950’s Zoubek earned his living by restoring sculptures and graffito. This activity strengthened, among other things, his attitude towards the values of tradition. In school he became acquainted with the sculptress Eva Kmentova, who later became his wife. In the 1960’s they left their common studio, Zoubek adapted a former stone-cutting workshop in the old part of Prague New Town, where he has been working up to the present time. He orientated himself, like the other members of his generation, on modern art, which was rejected by communist ideology. He became member of the group “trasa” in the frame of which he began to exhibit and publish his works. Zoubek’s work and organisational activity essentially contributed to the development of art in the Czechoslovakia of the 1960’s. The tragic fall of the Prague Spring in 1968 put a check on the freedom of artists and citizens. Zoubek’s exhibitions, the realisation of his statues in public places, his participation in international sculptor’s symposiums, and no less his democratic position caused his persecution by the totalitarian power. The authorities began to eliminate him from public competitions; he couldn’t even participate in exhibitions for a long time. He took refuge in the activity of conservator (for 20 years he restored graffito in the Litomyšl Castle). Together with his friends he participated in the activities of the alternative culture opposing the governing regime under difficult conditions. 1989 Czechoslovakia returned to democracy; his struggle for freedom ended. Olbram Zoubek’s work, predominantly reflecting the artist’s belief in immortality of spiritual values, belongs to the humanistic messages of the present time. * * * * * * Olbram Zoubek wurde am 21.April 1926 in Prag geboren. Obwohl er seine Ausbildung an einer technisch orientierten Schule begann, wurde er von seinen Eltern in seinen künstlerischen Neigungen unterstützt. Nach dem Krieg absolvierte er eine kurze Lehre in einer Steinmetzewerkstatt, fing aber bald beim Prof. Josef Wagner an der Kunstakademie in Prag an zu studieren. Sein Studium beendete er 1952. Die ersten Jahre des Studiums verliefen vielversprechend. Sie fanden während der kurzen Periode des Friedens statt. Nach dem kommunistischen Putsch in 1948 änderte sich die Situation, nicht nur für die Künstler, sondern für das ganze Volk. Die Ideologie bestimmt ab jetzt das Leben in der Tschechoslowakei. Prof. Wagner versuchte sich und seine Studenten zu schützen, er brachte ihnen die Grundlagen und Techniken der Restaurierens bei, so war es möglich, dass Zoubek ab 1950 sein Lebensunterhalt mit Restaurierungsarbeiten verdiente. Unter anderen, war es auch diese Tätigkeit, die seine Einstellung zu den Werten der Tradition festigte. In der Schule lernte er seine spätere Frau Eva Kmentova kennen. Bis 1960 arbeiteten sie in einem gemeinsamen Atelier, danach richtete Zoubek in der altertümlichen Prager Neustadt eine frühere Steinmetzewerkstatt zu einem Atelier um, in welchem er bis heute arbeitet. So wie viele Künstler seiner Generation orientierte auch er sich an den Werten der modernen Kunst, die von der herrschenden Ideologie abwichen. Er wurde Mitglied der Gruppe „trasa“, mit dieser fing er seine Ausstellungs- und Publikationstätigkeit an. Seine Organisations- und Ausstellungsaktivitäten beeinflussten im entscheidendem Masse die Kunstentwicklung der 60ger Jahre in der Tschechoslowakei. Das tragische Ende des „Prager Frühlings“ in 1968 beendete jäh jegliche freie Meinungsäusserung. Zoubek’s Ausstellungen, seine Teilnahme an internationalen Symposien, an öffentlichen Aufträgen und nicht zuletzt seine stets demokratische Handlungs- und Denkweise verursachten seine Verfolgung und Ausgrenzung durch das totalitäre Regime. Er wurde von den öffentlichen Ausschreibungen ausgeschlossen, er durfte nicht ausstellen. Er flüchtete erneut zur Restaurationstätigkeit und hat mehr als 20 Jahre Graffitis am Schloss in Litomyšl restauriert. Zusammen mit seinen Freunden hat er unter äusserst schwierigen Bedingungen an Aktivitäten der alternativen Kultur teilgenommen, bis er endlich in 1989, nachdem die Tschechoslowakei zur Demokratie zurückkehren konnte, seine Ausstellungstätigkeit aufnehmen konnte. Olbram Zoubek´s Werk reflektiert vor allem seinen Glauben an die Unsterblichkeit der geistigen Werte und gehört somit zu der humanistischen Botschaft der Gegenwart. In: http://www.galeriekrause.ch/zoubek-olbram.htm * * * * * Narodil jsem se 21. dubna 1926 v Praze na Žižkově. Tam jsem vychodil reálku. V roce 1945 jsem byl přijat na Vysokou školu uměleckoprůmyslovou do ateliéru profesora Josefa Wagnera. To bylo veliké štěstí. Skvělý profesor, nejlepší možní spolužáci. A ještě jsem tam poznal svou první ženu Evu Kmentovou. Od roku 1952 pracuji jako sochař, v horších dobách jsem se živil restaurováním. Většinou mě zařazují do moderního proudu. I já se tak cítím. žiji v této době, prožívám současné události, jsem vystaven dnešním tlakům. Stejně jako my všichni. Myslím si, že se to na mé práci i pozná. Ale současně se tím neustále vztahuji k minulému, opírám se o tradici, ctím to, co bylo před námi. Nemyslím si, na rozdíl od mnohých jiných současných kolegů výtvarníků a uměnovědců, že prožíváme úplně výjimečnou, nulovou situaci. že musíme ve všem začínat od počátku, že si své místo musíme vytvořit z ničeho. To se mi zdá trochu troufalé. Jsme na cestě odněkud někam. Každý krok je jisté riziko, je svým způsobem jedinečný, ale postupně kroky na sebe navazují. Třeba s omyly, odbočkami, návraty, aleje to cesta. Dobrodružná a krásná. Když obhlížím svoji práci, vidím, že jsem vlastně tradiční. Dělám lidi, lidské postavy jako se dělaly od nepaměti. A modeluji je tradičně, z hlíny, jako tvořili sochaři už tisíce let. A odlévám taky starým způsobem. Jen materiál je často současný. Cement. Nikdy jsem ve své práci nepocítil potřebu opustit lidskou postavu. Vždyť člověk je měřítkem všech věcí. Člověk je nejbližším modelem. S duší i tělem. A i náměty mám tradiční. Dokonce archaické. V mnoha sochách se vracím k mýtům. Hledám v nich klíč i pochopení současnosti. Klíč k pochopení sebe sama a svého místa ve světě. Vracím se k pramenům evropské kultury. Vracím se do středomoří. K mýtům řeckým, k mýtům křesťanským. A z těch křesťanských víc k starozákonním. V poslední době i k nejrannějším mýtům slovanským, tam, kde se slovanské dějiny dotýkají dějin keltských. Se svými postavami se musím nějak ztotožnit, musím se do nich promítnout. Nedokážu se ztotožnit s velikostí božskou. Nikdy jsem se proto ani nepokusil o postavu Kristovu. A ani světců. Dokáži se promítnout do postav; které stojí na zemi, které chybují, které mají lidské slabosti. Jsem tedy na jedné straně v přítomnosti - to ani jinak nelze - na druhé straně v minulosti. Tudíž rozpor, napětí. A o to mi vlastně jde. O napětí mezi momentem současnosti a věčností, řekl bych spíše ",trvalostí. Mezi trváním a pomíjením. Mezi lidskou malostí a touhou po velikosti, mezi velkým námětem a tíhou všednosti. Mezi slavnostním gestem a nejobyčejnějším materiálem. Mezi touhou po dokonalosti a nemožností jí dosáhnout. Když si pročítám, co jsem zatím napsal, vypadá to, jako bych si svoji sochařskou cestu nějak cílevědomě zvolil a systematicky na ní pracoval, ale není tomu tak. Ono to spíš jaksi nějak vyšlo. Dělal jsem a dělám, co mě baví. Dělal jsem a dělám spoustu omylů a chyb. A až teď na závěr se to nějak spojuje a navazuje. To, jak se život obhlíží ze vzdálenějšího obzoru. Je mi sedmdesát osm let. Často se ohlížím a vidím, že jsem měl vlastně šťastný život. Dělám, co mě baví, živím se docela slušně. I těch dvacet let v komunistickém stínu jsem prožil vlastně dobře. Mohl jsem restaurovat a osud mě zavál do Litomyšle. Měl jsem štastné manželství s Evou Kmentovou. A po jejím odchodu jsem našel v Litomyšli druhou ženu Marii. Docela jinou, ale stejně dobrou. Mám dobré děti, teď už i vnuky a pravnuka. Udělal jsem mnoho chyb a mnoho lidí zarmoutil. Rád bych leccos vzal zpět, ale do zrcadla se mohu dívat bez velkých rozpaků. A když se podívám na to krátké budoucno před sebou, rád bych zahlédl ještě pár slušných soch. In: http://www.umeleckabeseda.cz/cz/olbramzoubek.htm

Fotografie