Seznam děl umělce Aleš Mikoláš

narozen 18. 11. 1852 v Miroticích v jižních Čechách
zemřel 10. července 1913 v Praze, pochován na vyšehradském hřbitově

Aleš pochází ze starého rodu Alšů ze statku Horouty u Husince, kde jeho předkové bydleli již v roce 1435. Jeho bratrancem byl Josef Aleš, otec malíře, grafika, řezbáře a spisovatele Josefa Váchala, který s rodinou Mikoláše Alše po celý život udržoval úzké kontakty. Mikoláš Aleš se narodil jako třetí syn v rodině městského písaře v Miroticích. Později se rodina přestěhovala do Písku a ještě později do Prahy. Studoval na píseckém gymnáziu a na písecké reálce. Jeho matka zemřela předčasně a po ní po několika letech ztratil Mikoláš Aleš i otce, takže na studiích na pražské Akademii se musel protloukat vlastními silami. Studoval zde v letech 1869 - 77 s jednoročním přerušením vojenskou službou. Potřeba výdělku ho přivedla ke spolupráci s časopisy. Od roku 1872 kreslil pro Paleček, později i pro další časopisy - Švanda Dudák, Šotek, Světozor, Květy, Zlatá Praha, Humoristické listy, Černokňažník aj. Spolupráce s časopisy pak pokračovala celý jeho život. Na akademii studoval u staromileckých profesorů Josefa Matyáše Trenkwalda a Jana Swertse. Na akademii byl Aleš jedním z iniciátorů studentského protestu proti přednášce německého profesora Alfreda Woltmanna, který popíral původnost českého umění v Praze. Vysloužil si za to čtyřdenní vězení. Velký vliv na něj tehdy měly práce jeho bratra kreslíře Jana Aleše, historické kompozice Karla Svabody a dílo Josefa Mánesa. V roce 1875 - 76 vykonával jednoroční vojenskou službu u uherského pluku č. 25 v Újezdských kasárnách. Zde se seznamoval s postavami Slováků, Maďarů a cikánů.
Ve strastiplném životě mu pomáhal a finančně ho podporoval Alexandr Brandejs, nájemce statku v Suchdole u Prahy, u kterého často pobýval. Zde vznikal cyklus čtrnácti lunet pro výzdobu foyeru Národního divadla na téma Vlast, který přinesl Alšovi odměnu, jež mu umožnila uzavřít sňatek s Marinou Kailovou. Předáním barevného provedení Vlasti v Národním divadle jiným malířům tehdejší oficiální představitelé však Alšovi ublížili. V důsledku toho se mu nedostávalo oficiálních objednávek a nějakou dobu se jen těžce protloukal. Pro stálý nedostatek finančních prostředků se rodina neustále stěhovala. Tehdy po roce 1884 se začal věnovat výhradně časopiseckým kresbám a ilustracím. Také dosti cestoval: zajížděl na Moravu a Slovensko, do Olomouce, Uherského Hradiště, Trenčína a Trenčanských Teplic, do Plzně, Slaného, Náchoda, Vsetína a Kladna. V některých městech, zejména však v Praze, tvořil návrhy a kartony na domovní fresky a sgrafita.
Ve věku 47 let byl jmenován čestným starostou výtvarného spolku Mánes. K jeho poctě u příležitosti 50. narozenin objednala u něj pražská městská rada výzdobu klenby a stěn vestibulu Staroměstské radnice za cenu, kterou si sám stanoví. Již dříve byla vydána monografie Alšova díla, takže konečně poslední dvě desetiletí svého života prožil existenčně zajištěn a obklopen úctou svých spoluobčanů. Jeho život ukončila mozková mrtvice, která ho potkala ve věku 61 let. Z Pantheonu Národního muzea na vyšehradský hřbitov ho provázela celá Praha. Při pohřbu se s ním loučil sochař Stanislav Sucharda slovy: Buď sbohem, Alši, ty nejmladší, nejkrásnější, nejumělečtější srdce Čech.


Otec František Aleš byl městským písařem v Miroticích. Zemřel, když bylo Alšovi 22 let.
Matka Veronika, rozená Fanfulová. Její smrt uspíšila ztráta dvou synů, starších Mikolášových bratrů, kteří oba zemřeli ve svých 19 letech. Matka zemřela Alšovi, když mu bylo 17 let, a brzy nato odešel i jeho strýc Tomáš.
Bratr František byl básníkem
Bratr Jan byl vynikajícím kreslířem.
Manželka Marina rozená Kailová přežila svého muže o 28 let, zemřela v roce 1941, je pohřbena na Vyšehradě.
Dcera Veronika, narozena roku 1880, zemřela po několika dnech. Dostala jméno po Alšově matce.
Syn Tomáš dostal jméno po svém strýci
Dcera Marina byla posledním z žijících dětí Mikoláše Alše. Byla malířkou, malovala portréty, zátiší a dekorativní zástěny. Provdala se za dr. Emanuela Svobodu, přednostu hospodářského odboru pražského magistrátu a nejlepšího znalce Alšova díla a jeho životopisce.
Dcera Eliška se provdala za Rudolfa Hlubinku, přednostu stavebního odboru pražské obce. Jejich jediná dcera Eliška si vzala Jugoslávce MUDr. Miroslava Fleischhackera, s kterým odešla do Záhřebu.
Mladší vnučka Mikoláše Alše paní Ludmila Vojnová zemřela v roce 1990. Byla chotí akademického malíře Jaroslava Vojny. Jejich syn je umělecký fotograf Jaroslav Vojna.

Aleš a Praha

Studoval malířskou akademii v Klementinu.
Poprvé přišel do Prahy jako malý chlapec s rodiči. Tenkrát bydlela rodina v Lodecké ulici nedaleko Petrského náměstí. Otci se zde příliš nedařilo, a tak se po dvou letech vrátili zpět do Mirotic.
Podruhé přišel Aleš do Prahy v roce 1869 již natrvalo. Ubytoval se v Ostrovní ulici v domě U Zlatého soudku u svého vzdáleného strýce krejčího Jelínka.
V roce 1872 se přestěhoval na Malou Stranu do dnešní Hellichovy ulice.
Po studiích na akademii bydlel nějakou dobu na Malé Straně čp. 462 v Nebovidské ulici 2 u pí Antonie Bakové v domě, jehož majitelem byl jeho kolega malíř Josef Hellich.
Před rokem 1879 pobýval často v Suchdole na Brandejsově statku u svého přítele a příznivce umění Alexandra Brandejse. V roce 1952 zde byl postaven Alšův pomník.
Po svatbě v roce 1879 si přivedl manželku do vlastního bytu na Malé Straně čp. 283/15 v Lázeňské ulici.
Rok zůstali na Malé Straně v Thunovské ulici 181/14.
Odsud se stěhoval na Chotkovu silnici č. 8 do domu V Brusce čp. 538, kde byla zahrada.
Bydleli i v Jeronýmově ulici 415/12 na Smíchově, dnes ul. Rosy Luxemburkové.
Kvůli drahé činži na Smíchově se přestěhovali na Hradčany do domu Na Pohořelci 110/26 s vyhlídkou na Loretánský plácek. Dům se nazýval Široký dvůr nebo Trautmannsdorfský dům. Byl barokní s velkým portálem a střešními štíty.
V letech 1886 - 89 žil a tvořil ve Vrtbovském paláci v Karmelitské ulici 373/25. Na dům byla v roce 1969 osazena Mikoláši Alšovi pamětní deska od Václava Vokálka.
Z Vrtbovského paláce se pro nedostatek místa a podhodlí přestěhovali na Nové Město do jednopokojového bytu v Sokolské ulici 1492/19, odkud byla vyhlídka do zahrady vodojemu.
V letech 1895 - 1900 následoval dvoupokojový byt s příslušenstvím v ulici Na Bojišti 1733/12, kde měl v jednom z pokojů ateliér.
Samostatný ateliér si Aleš najal jen dvakrát, poprvé v Thunovské ulici 10 na Malé Straně.
Podruhé měl ateliér s malířem J. Tulkou na Vinohradech v Rubešově ulici 641/7.
Od 90. let 19. st. se mu konečně vedlo dobře, a tak mohl v roce 1900 zakotvit ve svém nejlepším třípokojovém bytě v tehdejší Havlíčkově třídě, dnes Bělehradské ulici 1018/64 na Vinohradech, kde i zemřel. Na domě je od roku 1930 pamětní deska s jeho reliéfem od sochaře Josefa Šejnosty.
Po smrti svého manžela se paní Marina Alšová přestěhovala na Smíchov do tehdejší Fibichovy ulice, dnes Matoušovy, kde bydlela i její dcera s manželem Marina Svobodová. Alšova manželka přežila svého muže o 28 let.
Děti Mikoláše Alše, Marina, Eliška i Tomáš jsou pohřbeny na vinohradském hřbitově.
Mikoláš Aleš je pochován na vyšehradském hřbitově 12B-60. Na hrobě je jeho poprsí od sochaře Bohumila Kafky a architekta Ladislava Machoně. Pomník postavil Alšovi Spolek výtvarných umělců Mánes v roce 1917.
K uctění jeho památky bylo jeho jménem nazváno Alšovo nábřeží
Na Lhotce v Praze 4 jsou Alšovy sady. Je v nich umístěn vůbec první pomník Mikoláše Alše od Josefa Rady z roku 1914

Dílo

Alšovo dílo převážně čerpá z národních a slovanských dějin a ze života lidu své doby. Vytvořil celkem na 8000 nejrůznějších kreseb, náčrtů, kartonů, ilustrací a asi 65 olejomaleb. Byl malířem, kreslířem, ilustrátorem i jevištním a kostýmním výtvarníkem. Patřil ke generaci výtvarníků Národního divadla.

1. Koncem 70. let se Aleš začal věnovat malbě. Vznikají jeho první oleje: Sláva Čechie (1873), Chorál svatováclavský (1873), Husitský tábor (1877), Setkání Jiřího Poděbradského s Matyášem Korvínem (1878, dnes na Staroměstské radnici), U hrobu božího bojovníka, Májový Triptych (1879, svatební dar své nevěstě) aj. Jeho největší malířské plátno je Pobití Sasíků pod Hrubou Skálou (10 x 8,5 m) instalované v galerii Muzea Českého ráje v Turnově. Obraz byl vytvořen 1895 pro Národopisnou výstavu v Praze.

2. Obrazové cykly:
Smysly (1876) první Alšův dokončený cyklus heroických výjevů pod vlivem Josefa Mánesa
Poezie-Malířství-Hudba (1878) něžný milostný triptych
Pro 14 lunet a čtyři nástěnná pole ve foyeru Národního divadla navrhl Aleš cyklus Vlast a čtyři nástěnné kompozice na téma Život, Mýtus, Národní zpěv a hudba a Historie (1879 zvítězil jeho návrh v soutěži). Čtrnáct lunet mělo následující témata: Stráž na pomezí, Pověsti a osudy, Domažlice, Léčivá zřídla, Rudohoří, Severní průsmyky, Jizera, Trutnov, Krkonoše, Dvůr Králové, Chrudimsko, Táborsko, Otava, Žalov. Návrhy pak s pomocí Františka Ženíška převedl do skutečné velikosti. Pod značkou Okřídlená paleta obdrželi první cenu. Později porota odňala Alšovi možnost, aby Vlast provedl barevně v lunetách sám a svěřila barevné provedení několika jiným malířům, což Aleš chápal jako velkou křivdu.
Cyklus Živly (1881), odráží Alšův zájem o Indiány v Americe a jejich nešťastný osud.
Šestilistový cyklus Praha (1882) je oslavou matky českých měst ve významných dějinných událostech.
Cyklus Život starých Slovanů (1891) je pětilistový romanticko-idylický pohled na život slovanských předků podle tehdejší archeologie.

3. Kresby a ilustrace:
Mezi množstvím drobných děl vyniká např. Napromíjitelný hřích české kritiky (trojdílná satirická báseň beze slov - Osud talentu v Čechách). Ilustroval Ohlas písní ruských (1883) Františka Ladislava Čelakovského, Rukopis zelenohorský a královédvorský (1884), Sládkovy básně Zvony a zvonky (1894), Jiráskovy Psohlavce (1900), Máchův Máj, dále Karla Havlíčka Borovského, Karla Václava Raise, Václava Beneše Třebízského, Jakuba Arbesa aj. Ve svých ilustracích zpodobnil hrdinské postavy národních dějin - kníže Václav, Jan Hus, Jan Žižka, postavy husitských hejtmanů a bojovníků, Chody, zbojníky, selské rebely aj. Se zvláštní oblibou maloval vojenské motivy - hulány, dragouny, husary, čikoše (maďarští pastevci koní), cikány aj.
V Obecním domě v suterénu je bar, kde visí osm kolorovaných kreseb od Mikoláše Alše.
Jeho velký význam tkví v ilustraci lidových českých a moravských písní, z nichž vznikl známý a velmi populární Alšův Špalíček národních písní a říkadel, vydaný poprvé roku 1906. Kreslil i obrázky do snářů, lidových kalendářů aj.
Ilustroval množství dětských knížek, např. Domov, Pohádky, Rok nas vsi, Slabikář, Staré pověsti české, cyklus pohádkových balad Ladislava Quise Hloupý Honza aj.

4. Jeho scénografických prací pro Národní divadlo nebylo mnoho, ale byly významné pro naše jevištní výtvarnictví. Navrhl kostýmy všech postav k Fibichově Šárce (1897) a návrhy jednotlivých scén či kostýmů k různým představením např. Stroupežnického Naši furianti (1887), Zeyerův Neklan (1896) aj.

5. Významné jsou jeho návrhy a předlohy pro freskovou a sgrafitovou výzdobu domů, zejména v Praze, Plzni, ale i jiných místech. Od roku 1880 do roku 1913 navrhl výzdobu 37 domů a veřejných budov v Praze, což mu umožnila přízeň architektů, zejména Rudolfa Štecha a Antonína Wiehla, kteří stavěli domy s bohatě zdobenými fasádami.
Praha
Dům U Rotta na Malém náměstí zdobí malby Řemesel a Zemědělství s postavami, které ve svém povolání užívaly železné nástroje prodávané v domě v železářství.
Vestibul Staroměstské radnice krášlí mozaika Hold Praze
Výzdoba domu U Kamenné Panny Marie, postaveného pro Štorchovo nakladatelství na Staroměstské náměstí čp. 522, představuje sv. Václava a Tři krále.
Alegorické mozaiky v obloucích pod mohutnou lunetovou římsou na fasádě Živnobanky Na Příkopě 20
Lunety ve dvoraně spořitelny v Rytířské ulici představují výjevy z pracovního života na venkově od jara do zimy.
Výzdoba Wiehlova domu na rohu Václavského náměstí a Vodičkovy ulice zobrazuje život obchodníka v 16. st. od narození do smrti.
Na čelní stěně kaple kostela sv. Vavřince na Petříně je sgrafito Zmrtvýchvstání Krista (1898).
Sgrafito na domě v Ostrovní ulici čp. 1707 představuje postavy pěti vojáků a vlys zvaný Na vojně se scénami z vojenského života.
Na postranní stěně Smetanova muzea na Novotného lávce jsou ve výklencích obrazy osob, které se zasloužily o záchranu Starého Města před vpádem Švédů. Podle kartonů Alše a architekta Jana Kouly je provedl Janez Šubič.
Dům na nároží Jilské ulice a Skořepky čp. 527 zdobí sgrafita podle Alšových návrhů na námět Válka a mír.
Figurální sgrafita českých králů a rytířů pod římsou na novorenesančním domě domě ve Školské ulici čp. 693
Sgrafita s námětem ze života Chodů zdobí dům na Janáčkově nábřeží čp. 1055 na rohu ul. Kořenského.
Jednotlivé významnější budovy viz též samostatný dokument.
Mimo Prahu
Plzeň je patrně nejbohatěji vyzdobena Alšovými monumentálními sgrafity. Celkem je zde zachováno 22 kompozic na 15 domech, stavěných většinou stavitelem a architektem Rudolfem Štechem ve stylu české renesance. První návštěva Plzně Alše inspirovala k dekoračnímu pásu O petrském trhu v Plzni pro dům v Tovární ulici. Nejrozsáhlejší je cyklické pásmo Obrazů z českých dějin na bloku pěti domů v Nerudově ulici.
V Pardubicích jsou Alšovy práce na fasádě zadního traktu radnice a představují Hudbu, Recitaci, Tanec a Kultus města a na domě spisovatele a notáře J. Štolby ve Smilově ulici jsou obrazy Diviše Bořka z Miletínka a Viléma z Pernštejna (z roku 1897). Na děkanském kostele v Pardubicích je sv. Ludmila, sv. Václav a sv. Prokop. Nejznámější Alšovou prací je návrh pardubického městského znaku na Zelené bráně z roku 1902.
Aleš vyzdobil také budovu bývalé lékárny U české koruny v ulici T. G. Masaryka v Kladně (1891). Jsou zde scény z lékárenského života. Měl vřelý vztah ke Kladnu díky přátelství s pronájemcem a sládkem kročehlavského pivovaru Otakarem Zacharem, který byl jeho občasným mecenášem. Vyzdobil pro něj vrátnici kročehlavského pivovaru.
V. V. Štech u něj roku 1895 objednal kartony pro budovy ve Slaném - alegorie Hospodárnosti (muž s rozsívkou) a Spořivosti (žena s úlem).
Aleš navrhl též sgrafita pro radnici v Náchodě, pro školu v Protivíně, pro Hilbertův dům v Lounech, na prapor spolku sv. Václava v Olomouci. Protivínský triptych (sv. Ludmila vyučuje malého Václava, sv. Václav na vinici a Kníže Václav na koni) považoval za nejzdařilejší. Malba v Protivíně je vyškrábaná do omítky jeho blízkým a věrným spolupracovníkem Josefem Bosáčkem.
K jeho posledním dílům patří také návrh odznaku Matice opavské.
In: http://www.pis.cz/cz/dalsi_informace/info_a_z/ales_mikolas