Žádné díla

Bude determinováno Dopravné a balné

0 Kč Celkem

K pokladně

Produkt byl úspěšně přidán do nákupního košíku

Počet

Celkem

0 ks zboží. 1 dílo v košíku.

Za díla:

Doručení a balné: Bude determinováno

Celkem

Pokračovat v nákupu Objednat

Umělců: 1 457 Děl: 20 328

Umělci

Kategorie

Informace

Nová díla

Slevy

Veselé poutnice (1908-1909)

508 Kč -30% 726 Kč

NEJŽÁDANĚJŠÍ UMĚLCI

Seznam děl umělce Komárek Vladimír

(*10.8.1928 - †24.8.2002) - český malíř, grafik a ilustrátor. Výtvarná studia začal V. Komárek na odborné sklářské škole v Železném Brodě, v roce 1946 byl přijat na Akademii výtvarných umění, odkud za dva roky přešel na Vysokou školu uměleckoprůmyslovou, kterou dokončil v roce 1954 v ateliéru Karla Štipla. V letech 1965-71 byl členem Sdružení českých umělců grafiků Hollar. Poprvé samostatně vystavoval v roce 1958 v České Lípě, roku 1981 získal cenu za nejkrásnější knihu roku.
Svou tvorbou Komárek navázal na tradici imaginativního malířství, především J. Zrzavého. Od expresivity přešel k výraznému lyrismu a omezené realitě. Jemná barevnost bez ostrých přechodů a pouze náznak tvaru dávají jeho obrazům neskutečnou atmosféru (Dívka s fotografiemi, 1984; Loučení, 1987).
Komárek se zabývá rovněž ilustrací (kresbami doprovodil například Seifertův Deštník z Piccadilly, 1979; Holanův Strom kůru shazuje, 1981; Máchův Máj, 1982) a volnou grafikou (Zátiší se zrcadlem, 1987). Patřil mezi naše nejvýznamnější tvůrce drobné grafiky a ex libris.
In: KDO BYL KDO v našich dějinách ve 20. století

*****************
Vladimír Komárek o sobě
Narodil jsem se 10. srpna 1928. Téměř celý život jsem si myslel, že jsem mladý a zdravý. A do nedávna jsem měl dojem, že jsem i avantgardní. Šest neděl po narození mě naši odvezli na Slovensko do vesnice Hasprunka. Kde prožijeme dětství, tam jsme taky doma. Teď je můj domov v cizině, kam se nebudu vracet.
Byl jsem dítě přehnaně sensitivní, čichal k trávě, stodolám i vodním tůňkám. Nikdy jsem se nenaučil pravopis, počty, ani chemii. V roce 1939 jsem se dozvěděl, že jsem Čech, to jest nepřítel slovenského lidu. Po Češích šli židi. Viděl jsem, co dovede udělat člověk člověku a začal se mi hnusit rasismus. Na dům nám napsali „čechú von hanba im“. Ztratil jsem kamarády a v Čechách jsem nové nehledal. Byl jsem sám a samota mne netížila. Byl jsem emigrantem v rodné zemi.
Semilsko byl kraj duchařů a mediánů. Bylo mi 8 let, když mi sousedka prorokovala, že budu malířem medijních obrazů, které vidí viset v muzeích po světě, že mě vidí stoupat po širokých schodech až nahoru, kde mě podávají ruku velcí zemřelí umělci. A za mnou stále jde starý člověk.
Na toho člověka jsem dlouho čekal. Bylo mi už 30 let, kdy za mě začala bojovat profesorka Naděžda Melníková-Papoušková. V roce 1958 zanesla moje grafiky do Hollaru na výstavu hostů. Byly přijaty. Podmínka členství byla, aby mě vzali 3x na výstavu hostů. Pak jsem teprve žádal o členství. Když staří členové viděli mé suché jehly, prohlásili, že takové prase, co tiskne grafiku na kladívkové čtvrtky, nemůže být členem spolku Hollar. Malíř Otta Janeček na to prohlásil, že právě jedno takový čuně by tam mělo být a byl jsem přijat.
Profesorka Papoušková už tady není. A já se pomalu připravuju na to podání ruky tam nahoře na těch schodech. Ale před tím jsem chodil na Akademii výtvarných umění, odkud mě vyhodil profesor Minář v roce 1947 a po roce mě přijal profesor Štipl na VŠ UMPRUM.
Tam jsem pokorně studoval a ilegálně maloval, aby to nikdo neviděl, jelikož že prej to bylo zvrhlé a deformované a nic to neříkalo pracujícím (prof.Mrkvička).
Miloval jsem přednášky profesora Pečírky a Spurného, kamarádil s asistentem Arsenem Pohribným a hlavně byl jsem vděčný profesoru Štiplovi, že mě tam nechal a já šest let modeloval panáky. Bez potvrzení, že jsem študovanej, se tenkrát umění dělat nemohlo.
V roce 1954 škola končila a já šel domů. V Praze jsem se necejtil. Přitom odstěhovat se z Prahy, znamenalo uměleckou sebevraždu. Dělal jsem promítače, šoféra a ředitele Domu osvěty. Ale čím jsem byl, tím jsem byl nerad. Na volnou nohu jsem šel jako šedesátiletý. A teď jsem důchodce podnikatel, výroba ručně malovaných obrazů s přirážkou daně z přidané hodnoty.
Mám za sebou 130 samostatných výstav. Jsem zastoupen ve sklepech většiny galerií v Čechách. Vystavoval jsem ve všech státech Evropy vyjma Albánie a Slovenska. Ilustroval jsem hodně knih, bibliografií a exlibrisů.
Spisovatel Vladimír Vondra kdysi napsal, že jsou malíři velkých orchestrů, fanfár a činelů a malíři houslí bez doprovodů. Já chtěl být vždycky tím druhým. Umění jsem nikdy nedělil na staré a nové. Jak se režimy střídaly, byl jsem vždy považován za nepřijatelně moderního, jindy za trapně konservativního.
Vždycky jsem se snažil, aby moje obrazy byly čitelné a srozumitelné. Chci malovat kousek krásy v současném kultu ošklivosti. Krásy, za kterou se většina umělců dneška stydí. Nechci malovat střeva současného krvelačného světa. Nechci šokovat, abych na sebe upozornil. Maluju pro bezbranné lidi s citlivou duší. Nechci „rvát vášně na cucky a samé cáry“, jak radí Hamlet hercům. Lidská tragédie je bílá, tichá, stojatá jak vody a bez konce.
Uvědomuji si to dnes, když začínám odčítat čas, jak to dělají na raketových základnách. Maluju oltáře útěchy. Touhu po smíření. Vono totiž není co objevovat. Jen chvíli postát, než přijde konec.
In: http://www.vladimirkomarek.cz/